Skip to main content

TEXT 12

TEXT 12

Verš

Tekst

kāṅkṣantaḥ karmaṇāṁ siddhiṁ
yajanta iha devatāḥ
kṣipraṁ hi mānuṣe loke
siddhir bhavati karma-jā
kāṅkṣantaḥ karmaṇāṁ siddhiṁ
yajanta iha devatāḥ
kṣipraṁ hi mānuṣe loke
siddhir bhavati karma-jā

Synonyma

Synoniemen

kāṅkṣantaḥ — toužící; karmaṇām — plodonosných činností; siddhim — dokonalost; yajante — uctívají oběťmi; iha — v hmotném světě; devatāḥ — polobohy; kṣipram — velice rychle; hi — jistě; mānuṣe — v lidské společnosti; loke — na tomto světě; siddhiḥ — úspěch; bhavati — přichází; karma- — z práce konané s vidinou jejích plodů.

kāṅkṣantaḥ — verlangend; karmaṇām — van resultaatgerichte activiteiten; siddhim — vervolmaking; yajante — ze vereren door offers; iha — in de materiële wereld; devatāḥ — de halfgoden; kṣipram — heel snel; hi — zeker; mānuṣe — in de menselijke samenleving; loke — in deze wereld; siddhiḥ — succes; bhavati — komt; karma-jā — van resultaatgerichte activiteit.

Překlad

Vertaling

Lidé zde touží uspět v činnostech prováděných s touhou po jejich plodech, a proto uctívají polobohy. Výsledky plodonosné práce přicházejí v tomto světě vskutku rychle.

In deze wereld willen mensen succes hebben in hun resultaatgerichte activiteiten en daarom vereren ze de halfgoden. Natuurlijk krijgen ze in deze wereld al snel de resultaten van resultaatgerichte activiteiten.

Význam

Betekenisverklaring

Existuje jedno zcela mylné pochopení bohů neboli polobohů tohoto hmotného světa. Méně inteligentní lidé — i když se vydávají za velké učence — je pokládají za různé podoby Nejvyššího Pána. Polobozi nejsou různými podobami Boha, ale Jeho různými nedílnými částmi. Bůh je jeden a částí je mnoho. Vedy učí: nityo nityānām — Bůh je jediný. Īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ; Nejvyšší Pán je jen jeden — Kṛṣṇa — a polobozi jsou obdařeni silami potřebnými k řízení hmotného světa. Všichni polobozi jsou živé bytosti (nityānām) s různou hmotnou mocí. Nejvyššímu Pánu — Nārāyaṇovi, Viṣṇuovi neboli Kṛṣṇovi — se nemohou rovnat. Každý, kdo si myslí, že Bůh a polobozi jsou na stejné úrovni, je pāṣaṇḍī, ateista. Ani mocné polobohy, jako je Brahmā a Śiva, nelze přirovnat k Nejvyššímu Pánu. Ve skutečnosti Ho Brahmā a Śiva uctívají (śiva-viriñci-nutam). Kupodivu je však mnoho vůdců z řad lidí, uctívaných hlupáky svedenými řečmi o antropomorfismu či zoomorfismu. Slova iha devatāḥ poukazují na mocné lidi nebo polobohy v tomto hmotném světě. Nārāyaṇa, Viṣṇu či Kṛṣṇa — Nejvyšší Osobnost Božství — však není součástí tohoto světa. Je nad ním neboli transcendentální vůči hmotnému stvoření. Dokonce i vůdce impersonalistů Śrīpāda Śaṅkarācārya tvrdí, že Nārāyaṇa, Kṛṣṇa, je nad hmotným stvořením. Pošetilí lidé (hṛta-jñāna) však uctívají polobohy, protože chtějí okamžité výsledky. Těch sice dosáhnou, ale nevědí, že výsledky získané tímto způsobem jsou dočasné a určené pro méně inteligentní lidi. Inteligentní osoba si je vědoma Kṛṣṇy a nemá zapotřebí uctívat nepatrné polobohy s vidinou nějakého okamžitého, chvilkového prospěchu. Polobozi i ti, kdo je uctívají, budou zničeni se zánikem tohoto světa. Požehnání polobohů jsou hmotná a dočasná a hmotné světy s jejich obyvateli včetně polobohů a jejich uctívatelů jsou pouhými bublinkami v kosmickém oceánu. Lidé v tomto světě jsou však posedlí touhou po nestálých věcech, jako je hmotné bohatství v podobě vlastní půdy, rodiny a všeho, co skýtá požitek. Aby těchto dočasných věcí dosáhli, uctívají polobohy nebo mocné osobnosti lidské společnosti. Pokud někdo uctíváním politického vůdce získá ministerské křeslo ve vládě, myslí si, že se mu dostalo velkého požehnání. Všichni proto poklonkují takzvaným vůdčím osobnostem neboli “velkým zvířatům”, aby získali dočasná požehnání, a také je skutečně získají. Tito hloupí lidé nemají zájem o vědomí Kṛṣṇy, díky kterému by jednou provždy vyřešili problém strastí hmotné existence. Všichni usilují o uspokojení smyslů a pro nepatrnou možnost smyslového požitku tíhnou k uctívání zplnomocněných živých bytostí, zvaných polobozi. Tento verš naznačuje, že lidé mají jen málo zájmu o vědomí Kṛṣṇy. Nejvíce se zajímají o hmotný požitek, a proto uctívají nějakou mocnou živou bytost.

Er bestaat een groot misverstand over de goden of halfgoden van de materiële wereld, en minder intelligente mensen, die ondanks dat toch doorgaan voor grote geleerden, beschouwen die halfgoden als verschillende vormen van de Allerhoogste Heer. In werkelijkheid zijn de halfgoden geen verschillende vormen van God, maar verschillende integrerende deeltjes van God. God is īīn en de integrerende deeltjes zijn vele. De Veda’s zeggen nityo nityānām: God is īīn. Īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ. De Allerhoogste God is īīn — Kṛṣṇa — en de halfgoden zijn bekrachtigd om de materiële wereld te besturen. Deze halfgoden zijn allemaal levende wezens (nityānām) met verschillende machtsniveaus op het materiële vlak. Ze kunnen niet gelijk zijn aan de Allerhoogste God — Nārāyaṇa, Viṣṇu of Kṛṣṇa. Wie denkt dat God en de halfgoden zich op hetzelfde niveau bevinden, wordt een atheïst genoemd of een pāṣaṇḍī. Zelfs de grote halfgoden zoals Brahmā en Śiva kunnen niet vergeleken worden met de Allerhoogste Heer. Sterker nog, de Heer wordt vereerd door halfgoden als Brahmā en Śiva (śiva-viriñci-nutam). Maar vreemd genoeg zijn er veel menselijke leiders die vereerd worden door dwaze mensen die misleid zijn door antropomorfisme en zoömorfisme.

Iha devatāḥ heeft betrekking op machtige personen of halfgoden in de materiële wereld. Maar Nārāyaṇa, Viṣṇu of Kṛṣṇa, de Allerhoogste Persoonlijkheid Gods, behoort niet tot deze wereld. Hij staat boven of is ontstegen aan deze materiële schepping. Zelfs Śrīpāda Śaṅkarācārya, de leider van de impersonalisten, stelt dat Nārāyaṇa, Kṛṣṇa, verheven is boven deze materiële schepping. Maar dwaze mensen (hṛta-jñāna) vereren de halfgoden omdat ze onmiddellijke resultaten willen. Ze krijgen hun resultaten, maar weten niet dat de resultaten die ze op die manier verkregen hebben, tijdelijk zijn en bedoeld voor minder intelligente personen. Een intelligent persoon is Kṛṣṇa-bewust en voor hem is het niet noodzakelijk om de onbeduidende halfgoden te vereren voor wat onmiddellijk en tijdelijk voordeel.

De halfgoden van de materiële wereld zullen net als hun aanbidders met de vernietiging van de materiële wereld verdwijnen. De gunsten van de halfgoden zijn materieel en tijdelijk. Zowel de materiële werelden als hun inwoners, met inbegrip van de halfgoden en hun aanbidders, zijn luchtbellen in de kosmische oceaan. Maar in deze wereld is de menselijke samenleving verzot op tijdelijke dingen, zoals materiële weelde in de vorm van land, familie en plezierige persoonlijke eigendommen. Om zulke tijdelijke dingen te krijgen, aanbidden mensen de halfgoden of machtige persoonlijkheden in de menselijke samenleving. Wanneer iemand in de regering de positie van minister krijgt door het aanbidden van een politiek leider, dan beschouwt hij dat als een grote gunst. Ze gaan daarom allemaal door het stof voor de zogenaamde leiders of ‘hoge pieten’ om zo tijdelijke gunsten te krijgen, die ze dan inderdaad ook krijgen. Zulke dwaze mensen zijn niet geïnteresseerd in het Kṛṣṇa-bewustzijn als de permanente oplossing voor de ontberingen van het materiële bestaan. Ze jagen allemaal zinsbevrediging na en om daarvoor wat faciliteiten te krijgen, zijn ze geneigd de bekrachtigde levende wezens te aanbidden die halfgoden genoemd worden. Dit vers geeft aan dat mensen zelden geïnteresseerd zijn in Kṛṣṇa-bewustzijn. Ze zijn gewoonlijk geïnteresseerd in materieel plezier en aanbidden daarvoor een machtig levend wezen.