Skip to main content

TEXT 12

12. VERS

Verš

Szöveg

kāṅkṣantaḥ karmaṇāṁ siddhiṁ
yajanta iha devatāḥ
kṣipraṁ hi mānuṣe loke
siddhir bhavati karma-jā
kāṅkṣantaḥ karmaṇāṁ siddhiṁ
yajanta iha devatāḥ
kṣipraṁ hi mānuṣe loke
siddhir bhavati karma-jā

Synonyma

Szó szerinti jelentés

kāṅkṣantaḥ — toužící; karmaṇām — plodonosných činností; siddhim — dokonalost; yajante — uctívají oběťmi; iha — v hmotném světě; devatāḥ — polobohy; kṣipram — velice rychle; hi — jistě; mānuṣe — v lidské společnosti; loke — na tomto světě; siddhiḥ — úspěch; bhavati — přichází; karma- — z práce konané s vidinou jejích plodů.

kāṅkṣantaḥ – kívánva; karmaṇām – a gyümölcsöző cselekedeteknek; siddhim – tökéletességét; yajante – áldozatokkal imádják; iha – az anyagi világban; devatāḥ – a félisteneket; kṣipram – nagyon gyorsan; hi – bizony; mānuṣe – az emberi társadalomban; loke – ebben a világban; siddhiḥ – a siker; bhavati – jön; karma-jā – a gyümölcsöző tettekből.

Překlad

Fordítás

Lidé zde touží uspět v činnostech prováděných s touhou po jejich plodech, a proto uctívají polobohy. Výsledky plodonosné práce přicházejí v tomto světě vskutku rychle.

Ebben a világban az emberek a gyümölcsöző munka sikerére vágynak, s ezért a félisteneket imádják. E tetteikkel bizonyosan nagyon hamar eredményt érhetnek el.

Význam

Magyarázat

Existuje jedno zcela mylné pochopení bohů neboli polobohů tohoto hmotného světa. Méně inteligentní lidé — i když se vydávají za velké učence — je pokládají za různé podoby Nejvyššího Pána. Polobozi nejsou různými podobami Boha, ale Jeho různými nedílnými částmi. Bůh je jeden a částí je mnoho. Vedy učí: nityo nityānām — Bůh je jediný. Īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ; Nejvyšší Pán je jen jeden — Kṛṣṇa — a polobozi jsou obdařeni silami potřebnými k řízení hmotného světa. Všichni polobozi jsou živé bytosti (nityānām) s různou hmotnou mocí. Nejvyššímu Pánu — Nārāyaṇovi, Viṣṇuovi neboli Kṛṣṇovi — se nemohou rovnat. Každý, kdo si myslí, že Bůh a polobozi jsou na stejné úrovni, je pāṣaṇḍī, ateista. Ani mocné polobohy, jako je Brahmā a Śiva, nelze přirovnat k Nejvyššímu Pánu. Ve skutečnosti Ho Brahmā a Śiva uctívají (śiva-viriñci-nutam). Kupodivu je však mnoho vůdců z řad lidí, uctívaných hlupáky svedenými řečmi o antropomorfismu či zoomorfismu. Slova iha devatāḥ poukazují na mocné lidi nebo polobohy v tomto hmotném světě. Nārāyaṇa, Viṣṇu či Kṛṣṇa — Nejvyšší Osobnost Božství — však není součástí tohoto světa. Je nad ním neboli transcendentální vůči hmotnému stvoření. Dokonce i vůdce impersonalistů Śrīpāda Śaṅkarācārya tvrdí, že Nārāyaṇa, Kṛṣṇa, je nad hmotným stvořením. Pošetilí lidé (hṛta-jñāna) však uctívají polobohy, protože chtějí okamžité výsledky. Těch sice dosáhnou, ale nevědí, že výsledky získané tímto způsobem jsou dočasné a určené pro méně inteligentní lidi. Inteligentní osoba si je vědoma Kṛṣṇy a nemá zapotřebí uctívat nepatrné polobohy s vidinou nějakého okamžitého, chvilkového prospěchu. Polobozi i ti, kdo je uctívají, budou zničeni se zánikem tohoto světa. Požehnání polobohů jsou hmotná a dočasná a hmotné světy s jejich obyvateli včetně polobohů a jejich uctívatelů jsou pouhými bublinkami v kosmickém oceánu. Lidé v tomto světě jsou však posedlí touhou po nestálých věcech, jako je hmotné bohatství v podobě vlastní půdy, rodiny a všeho, co skýtá požitek. Aby těchto dočasných věcí dosáhli, uctívají polobohy nebo mocné osobnosti lidské společnosti. Pokud někdo uctíváním politického vůdce získá ministerské křeslo ve vládě, myslí si, že se mu dostalo velkého požehnání. Všichni proto poklonkují takzvaným vůdčím osobnostem neboli “velkým zvířatům”, aby získali dočasná požehnání, a také je skutečně získají. Tito hloupí lidé nemají zájem o vědomí Kṛṣṇy, díky kterému by jednou provždy vyřešili problém strastí hmotné existence. Všichni usilují o uspokojení smyslů a pro nepatrnou možnost smyslového požitku tíhnou k uctívání zplnomocněných živých bytostí, zvaných polobozi. Tento verš naznačuje, že lidé mají jen málo zájmu o vědomí Kṛṣṇy. Nejvíce se zajímají o hmotný požitek, a proto uctívají nějakou mocnou živou bytost.

Az emberek téves képet alkotnak az anyagi világ isteneiről, azaz félisteneiről. Azok, akik magukat bölcs tudósnak tüntetik fel, ám valójában meglehetősen csekély értelműek, a félisteneket a Legfelsőbb Úr különféle formáinak tekintik, noha azok nem Isten különféle formái, hanem különböző szerves részei. Isten egy, de számtalan szerves része van. Nityo nityānām, mondják a Védák: Isten egy.  Īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ. A Legfelsőbb Isten egy – Kṛṣṇa –, aki a félisteneket olyan képességekkel ruházta fel, amelyek alkalmassá teszik őket az anyagi világ irányítására. Ezek a félistenek mind élőlények (nityānām), akik mindannyian rendelkeznek valamilyen anyagi hatalommal. A Legfelsőbb Istennel, Nārāyaṇával, Viṣṇuval, vagyis Kṛṣṇával nem lehetnek egyenlőek. Aki a félisteneket egyenrangúnak hiszi Istennel, azt ateistának, pāṣaṇḍīnak nevezik. Még a hatalmas félisteneket, köztük Brahmāt és Śivát sem lehet a Legfelsőbb Úrhoz hasonlítani. Valójában Brahmā, Śiva és a többi félisten (śiva-viriñci-nutam) mind az Urat imádják. Érdekes módon azonban az antropomorfizmus és a zoomorfizmus tanai által félrevezetett sok ostoba egyes vezetőket imád. Az iha devatāḥ kifejezés az anyagi világ hatalmas emberére vagy félistenére utal. Ám Nārāyaṇa, Viṣṇu, vagyis Kṛṣṇa, az Istenség Legfelsőbb Személyisége nem tartozik ehhez a világhoz. Ő az anyagi teremtés felett áll, transzcendentális ahhoz képest. Még Śrīpāda Śaṅkarācārya, az imperszonalisták vezére is azon a véleményen van, hogy Nārāyaṇa, vagyis Kṛṣṇa túl van ezen az anyagi teremtésen. Az ostoba emberek (hṛta-jñāna) azonban a félisteneket imádják, mert azonnali eredményt akarnak. Meg is kapják, de arról nem tudnak, hogy az az eredmény, amelyet ilyen módon érnek el, ideiglenes, és csak a kevésbé értelmes embereket teszi elégedetté. Az okos ember Kṛṣṇa-tudatú, s nem tartja szükségesnek a jelentéktelen félistenek imádatát holmi azonnali, átmeneti haszon kedvéért. A félistenek az anyagi világ megsemmisülésekor imádóikkal együtt elpusztulnak. Áldásaik tehát anyagiak és ideiglenesek. Az anyagi világok lakóikkal együtt – beleértve a félisteneket és azok imádóit is – csupán buborékok a kozmikus óceánban. Ennek ellenére ebben a világban az emberek őrültként vágynak az olyan ideig-óráig tartó anyagi áldásra, mint a földbirtok, a család és minden élvezet, ami ezekkel jár, s az efféle tiszavirág életű dolgok megszerzése érdekében a félisteneket vagy az emberi társadalom hatalmas vezetőit imádják. Ha valaki egy politikai vezető imádatával miniszteri rangra emelkedik a kormányban, azt rendkívül nagy áldásnak tekintik. Az ideiglenes jutalom reményében sokan megalázkodnak az úgynevezett vezetők vagy „fejesek” előtt, és sikerrel is járnak. Az ilyen ostoba embereket nem érdekli a Kṛṣṇa-tudat, amely végleges megoldással szolgál az anyagi lét nehézségeire. Mindannyian az érzékkielégítéssel törődnek csupán, s a félistenekként ismert felhatalmazott élőlények imádatához vonzódnak, s azt remélik, hogy ezáltal valami parányi lehetőséget kapnak tőlük érzékeik élvezetére. Ebből a versből kiderül, hogy nagyon kevés az olyan ember, akit érdekel a Kṛṣṇa-tudat. A többség az anyagi élvezetbe merül, s ennek érdekében valamilyen nagy hatalmú élőlényt imád.