Skip to main content

TEXT 10

TEXT 10

Verš

Tekstas

vīta-rāga-bhaya-krodhā
man-mayā mām upāśritāḥ
bahavo jñāna-tapasā
pūtā mad-bhāvam āgatāḥ
vīta-rāga-bhaya-krodhā
man-mayā mām upāśritāḥ
bahavo jñāna-tapasā
pūtā mad-bhāvam āgatāḥ

Synonyma

Synonyms

vīta — osvobozeni od; rāga — ulpívání; bhaya — strachu; krodhāḥ — a hněvu; mat-mayāḥ — zcela ve Mně; mām — ve Mně; upāśritāḥ — zcela spočívající; bahavaḥ — mnozí; jñāna — poznání; tapasā — askezí; pūtāḥ — očištěni; mat-bhāvam — transcendentální lásky ke Mně; āgatāḥ — dosáhli.

vīta — išsivadavę nuo; rāga — potraukio; bhaya — baimės; krodhāḥ — ir pykčio; mat-mayā — visiškai Manyje; mām — Manyje; upāśritāḥ — būdami visiškai; bahavaḥ — daugelis; jñāna — žinojimo; tapasā — askeze; pūtāḥ — apsivalę; mat-bhāvam — transcendentinę meilę Man; āgatāḥ — pasiekė.

Překlad

Translation

Osvobozeni od ulpívání, strachu a hněvu, zcela zaujati Mnou a nacházející ve Mně útočiště, byli v minulosti mnozí očištěni poznáním Mne samotného, a tak všichni dosáhli transcendentální lásky ke Mně.

Įveikę potraukius, baimę bei pyktį, visiškai panirę į Mane ir Manyje atradę prieglobstį, daugelis praeityje gyvenusių žmonių apsivalė pažinę Mane ir užsidegė transcendentine meile Man.

Význam

Purport

Jak již bylo uvedeno, pro toho, kdo je příliš ovlivněn hmotou, je velmi těžké pochopit osobní povahu Nejvyšší Absolutní Pravdy. Lidé poutaní k tělesnému pojetí života jsou obvykle tak pohrouženi do materialismu, že je pro ně téměř nemožné pochopit, jak může být Nejvyšším nějaká osoba. Tito materialisté si nedovedou ani představit, že existuje transcendentální tělo, které je nepomíjivé, plné poznání a věčně blažené. V materialistickém pojetí je tělo pomíjivé, plné nevědomosti a utrpení. Proto když lidé slyší o osobní podobě Pána, v mysli mají obvykle stále tuto představu o těle. Pro takové materialisty je svrchovanou podoba obrovského hmotného projevu, a následkem toho se domnívají, že Nejvyšší je neosobní. Jelikož jsou příliš pohrouženi do hmotného života, představa, že živá bytost zůstane osobností i po vysvobození z hmoty, jim nahání hrůzu. Když jsou poučeni, že duchovní život je také individuální a osobní, mají strach stát se znovu osobami, a tak přirozeně dávají přednost jakémusi splynutí s neosobní prázdnotou. Živé bytosti obvykle přirovnávají k bublinám v oceánu, které s ním splynou — to je nejvyšší dokonalost duchovní existence, které lze dosáhnout bez projevené individuální osobnosti. Toto je jistý stav života, který nahání strach a ve kterém chybí dokonalé poznání duchovního bytí. Mnoho lidí navíc nedokáže duchovní existenci porozumět vůbec. Jelikož byli zaskočeni mnoha teoriemi a protiklady mezi různými druhy filozofické spekulace, jsou znechuceni či rozhněváni a dojdou k pošetilému závěru, že žádná svrchovaná příčina neexistuje a vše je z konečného hlediska prázdnota. Všichni tito jedinci se nacházejí v chorobném stavu žití. Někteří příliš ulpívají na hmotě, a proto nevěnují duchovnímu životu pozornost, jiní chtějí splynout se svrchovanou duchovní příčinou a další nevěří ničemu, neboť se v beznaději rozhněvali na duchovní spekulace všeho druhu. Tato poslední skupina přijímá útočiště v nějakém druhu opojení a jejich následné halucinace jsou někdy pokládány za duchovní vize. Člověk se musí zbavit všech tří úrovní připoutanosti k hmotnému světu: zanedbávání duchovního života, strachu z osobní duchovní totožnosti a představy o prázdnotě, pocházející ze zklamání v životě. Aby se od těchto tří druhů hmotného pojetí života oprostil, musí se pod vedením pravého duchovního učitele zcela odevzdat Pánu a řídit se pravidly a usměrňujícími zásadami života věnovaného oddané službě. Vrcholné stádium života plného oddanosti se nazývá bhāva a prema, transcendentální láska k Bohu.

KOMENTARAS: Anksčiau buvo minėta, kad tam žmogui, kuris turi per didelį materialų potraukį, nepaprastai sunku suvokti Aukščiausiąją Absoliučią Tiesą kaip asmenybę. Pernelyg prisirišę prie kūniškos būties sampratos žmonės taip įklimpo į materializmą, kad beveik nesuvokia, jog Aukščiausiasis gali būti asmenybė. Jiems sunku įsivaizduoti, kad egzistuoja transcendentinis kūnas, kuris neyra, yra kupinas žinojimo ir amžinos palaimos. Materialus kūnas dūlus, kupinas neišmanymo ir kančių. Todėl paprasti žmonės, kai jiems kalbama apie asmenišką Viešpaties pavidalą, įsivaizduoja jį įprastiniu kūnišku lygiu. Tokiems materialistams milžiniškas materialusis pasaulis – aukščiausia forma. Jie galvoja, jog Aukščiausiasis – beasmenis. O kadangi jie giliai įklimpę į materializmą, juos gąsdina mintis apie asmenybės sugebėjimą išlikti, išsivadavus iš materijos. Kai jie sužino, kad ir dvasinis gyvenimas individualus bei asmeniškas, jie bijo vėl tapti asmenybėmis ir todėl linkę pasirinkti kitą išeitį – įsilieti į beasmenę tuštumą. Paprastai jie gyvąsias esybes lygina su okeane pasirodančiais ir vėl išnykstančiais vandens burbulais. Štai toks yra aukščiausias dvasinės būties tobulumas, kurį galima pasiekti atsisakius individualumo, asmenybės. Toks gyvenimas – tai savotiška baimės būklė, kai tobulai nesuvokiama dvasinė būtis. Maža to, daug kas net neįsivaizduoja, kad dvasinė būtis apskritai galima. Tokie žmonės, išmušti iš vėžių daugybės skirtingų teorijų bei prieštaringų filosofinių samprotavimų, pajunta kartėlį, įpyksta ir padaro neprotingą išvadą, kad nėra jokios aukščiausios priežasties, o pati esatis galų gale tiktai tuštuma. Tai ligoniai, kurių ligos priežastis – sąlygotas gyvenimas. Kai kurie žmonės pernelyg materialiai prisirišę ir todėl neskiria dėmesio dvasiniam gyvenimui, kai kurie jų nori įsilieti į aukščiausiąją dvasinę priežastį, treti apskritai prarado viltį ir netiki niekuo, nes juos erzina įvairiausių samprotavimų dvasiniais klausimais srautas. Pastarieji ima naudoti kokias nors svaiginančias medžiagas, o savo liguistas haliucinacijas kartais palaiko dvasiniais regėjimais. Reikia vengti materialaus pasaulio prisirišimų, kurie yra trijų lygių: ignoruoti dvasinį gyvenimą, bijoti būti dvasine asmenybe ir prisilaikyti tuštumos koncepcijos, kurią gimdo gyvenimo nesėkmės. Norint atsikratyti materialios būties sampratos, besireiškiančios šiais trimis lygiais, reikia visiškai atsiduoti Viešpaties globai, vadovaujant bona fide dvasiniam mokytojui, ir laikytis pasiaukojimo tarnystės taisyklių. Aukščiausia pasiaukojamo gyvenimo pakopa vadinasi bhāva – transcendentinė meilė Dievui.

Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.4.15-16), dílo popisující vědu, kterou je oddaná služba, uvádí:

„Bhakti-rasāmṛta-sindhu“ (1.4.15–16), apibūdinant pasiaukojimo tarnystės mokslą, sakoma:

ādau śraddhā tataḥ sādhu-
saṅgo ’tha bhajana-kriyā
tato ’nartha-nivṛttiḥ syāt
tato niṣṭhā rucis tataḥ
ādau śraddhā tataḥ sādhu-
saṅgo ’tha bhajana-kriyā
tato ’nartha-nivṛttiḥ syāt
tato niṣṭhā rucis tataḥ
athāsaktis tato bhāvas
tataḥ premābhyudañcati
sādhakānām ayaṁ premṇaḥ
prādurbhāve bhavet kramaḥ
athāsaktis tato bhāvas
tataḥ premābhyudañcati
sādhakānām ayaṁ premṇaḥ
prādurbhāve bhavet kramaḥ

“Nejprve musí mít člověk počáteční touhu po seberealizaci. To ho přivede na úroveň, kdy vyhledává společnost duchovně pokročilých osob. V dalším stádiu dostane zasvěcení od pokročilého duchovního učitele a podle jeho pokynů se tento začínající oddaný zapojí do procesu oddané služby. Vykonáváním oddané služby pod vedením gurua se oprostí od veškeré hmotné připoutanosti, získá stálost v seberealizaci a chuť k naslouchání o Absolutní Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇovi. Tato chuť vede k připoutanosti k vědomí Kṛṣṇy, která dozrává v bhāvu neboli stádium předcházející transcendentální lásce k Bohu. Skutečná láska k Bohu se nazývá prema a je nejdokonalejším stádiem života.” Na této úrovni oddaný nepřetržitě prokazuje transcendentální láskyplnou službu Pánu. Pozvolným procesem oddané služby pod vedením pravého duchovního učitele tedy může dosáhnout nejvyššího stádia, osvobozený od veškeré hmotné připoutanosti, strachu ze své individuální duchovní osobnosti a zklamání, které vede k filozofii prázdnoty. Tak může nakonec dospět do sídla Nejvyššího Pána.

„Visų pirma reikia turėti nors silpną norą pažinti save. Jis paskatins daugiau bendrauti su dvasiškai pažengusiais žmonėmis. Tolesnė pakopa – iniciacija, suteikta dvasios aukštumų pasiekusio dvasinio mokytojo. Jo vadovaujamas neofitas bhaktas pradeda pasiaukojimo tarnystės kelią. Atliekant pasiaukojimo tarnystę, kuriai vadovauja dvasinis mokytojas, atsikratoma materialių prisirišimų, pasiekiamas pastovumas savęs pažinimo procese ir pajuntamas pasakojimų apie Aukščiausiąjį Dievo Asmenį, Śrī Kṛṣṇą skonis. Tas skonis dar labiau sustiprina potraukį Kṛṣṇos sąmonei, kuri subręsta bhāvoje – pradinėje transcendentinės meilės Dievui pakopoje. Tikroji meilė Dievui vadinasi prema, aukščiausioji gyvenimo tobulumo pakopa.“ Pasiekusieji premos pakopą be atvangos su transcendentine meile tarnauja Viešpačiui. Žodžiu, laipsniškai, pasiaukojimo tarnystės procese, vadovaujant bona fide dvasiniam mokytojui ir atsikračius materialių prisirišimų, baimės būti individualia dvasine asmenybe bei nusivylimų, kurie pagimdo tuštumos filosofiją, – pasiekiama aukščiausia tobulumo pakopa. Tada atsiveria kelias į Aukščiausiojo Viešpaties buveinę.