Skip to main content

TEXT 41

TEXT 41

Verš

Tekstas

tasmāt tvam indriyāṇy ādau
niyamya bharatarṣabha
pāpmānaṁ prajahi hy enaṁ
jñāna-vijñāna-nāśanam
tasmāt tvam indriyāṇy ādau
niyamya bharatarṣabha
pāpmānaṁ prajahi hy enaṁ
jñāna-vijñāna-nāśanam

Synonyma

Synonyms

tasmāt — proto; tvam — ty; indriyāṇi — smysly; ādau — na počátku; niyamya — ovládnutím; bharata-ṛṣabha — ó nejlepší z Bharatových potomků; pāpmānam — velký symbol hříchu; prajahi — vypořádej se s; hi — jistě; enam — tento; jñāna — poznání; vijñāna — a vědeckého poznání čisté duše; nāśanam — hubitele.

tasmāt — todėl; tvam — tu; indriyāṇi — jusles; ādau — iš pradžių; niyamya — reguliuodamas; bharata-ṛṣabha — o geriausias iš Bharatos ainių; pāpmānam — didįjį nuodėmės simbolį; prajahi — pažaboki; hi — tikrai; enam — šį; jñāna — išmanymo; vijñāna — ir mokslinio grynosios sielos pažinimo; nāśanam — naikintoją.

Překlad

Translation

Ó Arjuno, nejlepší z Bharatovců, proto se na samém začátku vypořádej s tímto velkým symbolem hříchu (chtíčem) tak, že ovládneš smysly. Tím zdolej tohoto hubitele poznání a seberealizace.

Todėl, o Arjuna, geriausias iš Bharatų, nuo pat pradžių valdyk jusles ir taip pažabosi didįjį nuodėmės simbolį [geismą], tą išmanymo ir savęs pažinimo naikintoją.

Význam

Purport

Pán poradil Arjunovi, aby hned od počátku ovládl smysly a mohl tak potlačit největšího hříšného nepřítele, chtíč, který ničí nutkání věnovat se seberealizaci i specifické poznání o vlastním já. Jñāna poukazuje na poznání o vlastním já v protikladu k tomu, co není skutečným já, neboli poznání, že duše je něco jiného než tělo. Vijñāna je specifické poznání přirozeného postavení duše a jejího vztahu k Nejvyšší Duši. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (2.9.31) je to vysvětleno takto:

KOMENTARAS: Viešpats pataria Arjunai visų pirma išmokti valdyti jusles, kad sutramdytų didžiausią priešą, didžiausią nusidėjėlį – geismą, kuris naikina poreikį suvokti save ir žinias apie savąjį „aš“. Jñāna – tai savojo „aš“, kuris skiriasi nuo „ne-aš“, pažinimas, kitaip sakant, tai – žinojimas, kad dvasinė siela nėra kūnas. Vijñāna nurodo ypatingą išmanymą apie prigimtinį dvasinės sielos būvį ir apie jos ryšį su Aukščiausiąja Siela. „Śrīmad-Bhāgavatam“ (2.9.31) tai paaiškinama tokiais žodžiais:

jñānaṁ parama-guhyaṁ me
yad vijñāna-samanvitam
sa-rahasyaṁ tad-aṅgaṁ ca
gṛhāṇa gaditaṁ mayā
jñānaṁ parama-guhyaṁ me
yad vijñāna-samanvitam
sa-rahasyaṁ tad-aṅgaṁ ca
gṛhāṇa gaditaṁ mayā

“Poznání vlastního já a Nejvyššího Já je velice důvěrné a tajemné, ale jak tohoto poznání, tak jeho specifické realizace je možné nabýt, pokud je i s jejich různými aspekty vysvětluje samotný Pán.” Bhagavad-gītā nám dává toto obecné a konkrétní poznání vlastního já. Živé bytosti jsou nedílnými částmi Pána, a proto Mu mají sloužit. Takové vědomí se nazývá vědomí Kṛṣṇy. Člověk ho musí od samého začátku života poznávat, a tak si může začít být Kṛṣṇy plně vědom a jednat tomu odpovídajícím způsobem.

„Savojo „aš“ ir Aukščiausiojo „Aš“ pažinimas – slaptas ir mįslingas, tačiau galima įgyti žinių ir ypatingos rūšies patyrimą, jei Pats Viešpats paaiškins skirtingus šio pažinimo aspektus.“ „Bhagavad-gītā“ pateikia mums ir bendras, ir smulkias žinias apie savąjį „aš“. Gyvosios esybės – sudėtinės Viešpaties dalelės, ir todėl vienintelis jų uždavinys – tarnauti Viešpačiui. Tokia sąmonė vadinasi Kṛṣṇos sąmonė. Todėl nuo pat gyvenimo pradžios reikia mokytis Kṛṣṇos sąmonės, kad visiškai išsiugdytum ją ir pagal ją veiktum.

Chtíč je pouze zvráceným odrazem lásky k Bohu, která je pro každou živou bytost přirozená. Pokud jsou ale všichni od samého začátku učeni o vědomí Kṛṣṇy, tato přirozená láska k Bohu se v chtíč nemůže zvrhnout. Když láska k Bohu klesne na úroveň chtíče, je velice obtížné vrátit se do normálního stavu. Nicméně vědomí Kṛṣṇy je tak mocné, že i ten, kdo ho začne rozvíjet pozdě, se může dodržováním usměrňujících zásad oddané služby dostat na úroveň, kdy bude Boha milovat. Člověk tedy může v kterémkoliv období života — neboli od okamžiku, kdy pochopí, jak je to důležité — začít ovládat smysly vědom si Kṛṣṇy, v oddané službě Pánu, a změnit chtíč v lásku k Bohu, která představuje nejvyšší dokonalost lidského života.

Geismas tėra iškreiptas meilės Dievui, kuri prigimta kiekvienai gyvajai esybei, atspindys. Jeigu nuo vaikystės žmogus auklėjamas Krsnos sąmonės dvasia, ta prigimta meilė Dievui negali pavirsti į geismą. Kai meilė Dievui išsigimsta į geismą, ją labai sunku grąžinti į normalią būklę. Vis dėlto Krsnos sąmonė tokia galinga, kad net pavėluotai stojęs į šį kelią, laikydamasis reguliuojamųjų pasiaukojimo tarnystės principų gali pamilti Dievą. Žodžiu, bet kuriame gyvenimo etape arba nuo tos akimirkos, kai suvokei neatidėliotiną to būtinumą, gali pradėti kontroliuoti savo jusles įsisąmoninęs Kṛṣṇą, su pasiaukojimu tarnaudamas Viešpačiui, ir šitokiu būdu geismą paversti meile Dievui, aukščiausiu žmogaus gyvenimo tikslu.