Skip to main content

TEXT 22

TEXT 22

Verš

Texte

vāsāṁsi jīrṇāni yathā vihāya
navāni gṛhṇāti naro ’parāṇi
tathā śarīrāṇi vihāya jīrṇāny
anyāni saṁyāti navāni dehī
vāsāṁsi jīrṇāni yathā vihāya
navāni gṛhṇāti naro ’parāṇi
tathā śarīrāṇi vihāya jīrṇāny
anyāni saṁyāti navāni dehī

Synonyma

Synonyms

vāsāṁsi — šaty; jīrṇāni — staré a obnošené; yathā — jako; vihāya — odkládá; navāni — nové šaty; gṛhṇāti — přijímá; naraḥ — člověk; aparāṇi — jiné; tathā — stejně tak; śarīrāṇi — těla; vihāya — odkládající; jirṇāni — stará a nepoužitelná; anyāni — různá jiná; saṁyāti — zajisté přijímá; navāni — další nová; dehī — vtělená.

vāsāṁsi: des vêtements; jīrṇāni: vieux et déchirés; yathā: tout comme; vihāya: abandonnant; navāni: des vêtements neufs; gṛhṇāti: prend; naraḥ: un homme; aparāṇi: les autres; tathā: de la même façon; śarīrāṇi: corps; vihāya: abandonnant; jīrṇāni: vieux et inutiles; anyāni: différents; saṁyāti: prend en vérité; navāni: de nouveaux ensembles; dehī: l’âme incarnée.

Překlad

Translation

Tak jako si člověk obléká nové šaty a odkládá staré, duše přijímá nová hmotná těla a odkládá stará a neužitečná.

De même qu’on se défait d’un vêtement usé pour en revêtir un neuf, l’âme abandonne l’ancien corps devenu inutile pour en prendre un nouveau.

Význam

Purport

To, že nepatrná individuální duše mění tělo, je uznávaná skutečnost. I moderní vědci, kteří nevěří v existenci duše (ačkoliv zároveň nedovedou nic říci o zdroji energie vycházející ze srdce), musí uznat, že tělo se neustále mění: při přechodu z dětství do chlapectví, z chlapectví do mládí a z mládí do stáří. Ze stáří se princip změny přenáší do dalšího těla, jak již bylo vysvětleno v jednom z předchozích veršů (2.13).

Que l’âme distincte change de corps est un fait reconnu. Même la science moderne, qui ne croit pas en l’existence de l’âme, mais qui, simultanément, ne peut expliquer d’où provient l’énergie émanant du cœur, est obligée de reconnaître les continuelles transformations du corps: enfance, adolescence, maturité, vieillesse. Ensuite le changement se poursuit dans un autre corps, comme l’a expliqué le treizième verset de ce chapitre.

Přechod nepatrné individuální duše do jiného těla je umožněn milostí Nadduše, která plní touhu nepatrné duše, tak jako přítel plní přání svého přítele. Ve Vedách — v Muṇḍaka Upaniṣadě a také ve Śvetāśvatara Upaniṣadě — jsou duše a Nadduše přirovnány ke dvěma ptákům, kteří jsou přátelé a sedí na stejném stromě. Jeden (individuální nepatrná duše) pojídá plody stromu a druhý (Kṛṣṇa) ho při tom jen pozoruje. I když jsou si oba kvalitativně rovni, jeden z nich je upoután plody hmotného stromu, zatímco druhý je pouze svědkem činností svého přítele. Kṛṣṇa je přihlížejícím ptákem a Arjuna je tím, který jí. Ačkoliv jsou přátelé, přesto je jeden pánem a druhý služebníkem. Jelikož nepatrná duše na tento vztah zapomněla, stěhuje se z jednoho stromu na druhý neboli z jednoho těla do druhého. Jīva, nepatrná duše či podřízený pták, na stromě v podobě hmotného těla svádí těžký boj o přežití, ale jakmile se odhodlá přijmout druhého ptáka za svrchovaného duchovního mistra — jako to učinil Arjuna, když se dobrovolně odevzdal Kṛṣṇovi, aby se mu dostalo poučení — okamžitě se oprostí od všeho nářku. Muṇḍaka Upaniṣad (3.1.2) i Śvetāśvatara Upaniṣad (4.7) to líčí takto:

C’est par la grâce de l’Âme Suprême que l’âme distincte est transférée d’un corps à l’autre. Elle comble les souhaits de l’âme infinitésimale, tout comme on satisfait les désirs d’un ami. Les Védas, telles la Muṇḍaka Upaniṣad et la Śvetāśvatara Upaniṣad, comparent ces deux âmes à deux oiseaux liés d’amitié et perchés sur un même arbre. Alors que l’un d’eux (l’âme infinitésimale) goûte les fruits de l’arbre, l’autre (Kṛṣṇa, l’Âme Suprême) l’observe. Ces deux oiseaux sont de même nature, mais l’un est captivé par les fruits de l’arbre matériel, tandis que l’autre se contente d’observer les mouvements de Son ami. Kṛṣṇa est cet oiseau-témoin, Arjuna l’oiseau qui mange. Ce sont deux amis, mais l’un est maître, l’autre serviteur. L’oubli de cette relation oblige l’âme infinitésimale (jīva) à voler d’arbre en arbre, c’est-àdire d’un corps à l’autre. Le jīva, perché sur l’arbre du corps, mène un dur combat pour vivre, mais dès qu’il reconnaît en l’autre oiseau le maître spirituel suprême – comme le fit Arjuna qui s’abandonna volontairement au Seigneur pour recevoir Ses instructions – il ne souffre plus. La Muṇḍaka Upaniṣad (3.1.2) et la Śvetāśvatara Upaniṣad (4.7) le confirment:

samāne vṛkṣe puruṣo nimagno
’nīśayā śocati muhyamānaḥ
juṣṭaṁ yadā paśyaty anyam īśam
asya mahimānam iti vīta-śokaḥ
samāne vṛkṣe puruṣo nimagno
’nīśayā śocati muhyamānaḥ
juṣṭaṁ yadā paśyaty anyam īśam
asya mahimānam iti vīta-śokaḥ

“Ačkoliv oba ptáci sedí na stejném stromě, ten, který jí a snaží se tak užívat si plodů stromu, je plný úzkosti a zasmušilosti. Jestliže se ale obrátí ke svému příteli, Pánu, a pozná Jeho slávu, okamžitě se zbaví veškeré tísně.” Arjuna nyní obrátil svou tvář ke Kṛṣṇovi, svému věčnému příteli, a přijímá od Něho Bhagavad-gītu. Když takto naslouchá Kṛṣṇovi, může porozumět Pánově svrchované slávě a být oproštěn od bědování.

« Des deux oiseaux qui vivent sur le même arbre, seul celui qui en goûte les fruits se désole et s’angoisse. Toutefois, si par bonheur il se tourne vers le Seigneur, son ami, et vient à connaître Ses gloires, ses souffrances et ses angoisses disparaissent. » Arjuna s’est maintenant tourné vers Kṛṣṇa, son éternel ami, et, guidé par Lui, pénètre la sagesse de la Bhagavad-gītā. Attentif aux paroles de Kṛṣṇa, il comprend les gloires de Dieu et ne connaît plus la lamentation.

Pán zde Arjunovi radí, aby nenaříkal nad tím, že jeho děd a učitel vymění svá těla. Měl by spíše být rád, že jejich těla zabije ve spravedlivém boji, a tak budou oproštěni od všech reakcí za různé činnosti na úrovni těl. Ten, kdo položí svůj život na obětním oltáři v podobě patřičného bojiště, je okamžitě zbaven reakcí spojených s tělem a dosáhne života na vyšší úrovni. Arjuna proto neměl důvod naříkat.

Le Seigneur conseille à Arjuna de ne pas s’attrister du changement de corps qu’auront à subir son grand-père et son précepteur. Il devrait se réjouir au contraire de pouvoir détruire leur corps dans ce juste combat, car un tel acte les libérera des suites de leurs actions passées. En effet, celui qui meurt en sacrifiant sa vie sur l’autel d’un juste combat échappe d’un coup à toutes les conséquences de ses actes et se trouve promu à un niveau d’existence supérieur. Arjuna n’a donc aucune raison de se lamenter.