TEXT 22

Verš

Text

vāsāṁsi jīrṇāni yathā vihāya
navāni gṛhṇāti naro ’parāṇi
tathā śarīrāṇi vihāya jīrṇāny
anyāni saṁyāti navāni dehī

Synonyma

Synonyms

vāsāṁsi — šaty; jīrṇāni — staré a obnošené; yathā — jako; vihāya — odkládá; navāni — nové šaty; gṛhṇāti — přijímá; naraḥ — člověk; aparāṇi — jiné; tathā — stejně tak; śarīrāṇi — těla; vihāya — odkládající; jirṇāni — stará a nepoužitelná; anyāni — různá jiná; saṁyāti — zajisté přijímá; navāni — další nová; dehī — vtělená.

vāsāṁsi — garments; jīrṇāni — old and worn out; yathā — just as; vihāya — giving up; navāni — new garments; gṛhṇāti — does accept; naraḥ — a man; aparāṇi — others; tathā — in the same way; śarīrāṇi — bodies; vihāya — giving up; jirṇāni — old and useless; anyāni — different; saṁyāti — verily accepts; navāni — new sets; dehī — the embodied.

Překlad

Translation

Tak jako si člověk obléká nové šaty a odkládá staré, duše přijímá nová hmotná těla a odkládá stará a neužitečná.

As a person puts on new garments, giving up old ones, the soul similarly accepts new material bodies, giving up the old and useless ones.

Význam

Purport

To, že nepatrná individuální duše mění tělo, je uznávaná skutečnost. I moderní vědci, kteří nevěří v existenci duše (ačkoliv zároveň nedovedou nic říci o zdroji energie vycházející ze srdce), musí uznat, že tělo se neustále mění: při přechodu z dětství do chlapectví, z chlapectví do mládí a z mládí do stáří. Ze stáří se princip změny přenáší do dalšího těla, jak již bylo vysvětleno v jednom z předchozích veršů (2.13).

Change of body by the atomic individual soul is an accepted fact. Even the modern scientists who do not believe in the existence of the soul, but at the same time cannot explain the source of energy from the heart, have to accept continuous changes of body which appear from childhood to boyhood and from boyhood to youth and again from youth to old age. From old age, the change is transferred to another body. This has already been explained in a previous verse (2.13).

Přechod nepatrné individuální duše do jiného těla je umožněn milostí Nadduše, která plní touhu nepatrné duše, tak jako přítel plní přání svého přítele. Ve Vedách — v Muṇḍaka Upaniṣadě a také ve Śvetāśvatara Upaniṣadě — jsou duše a Nadduše přirovnány ke dvěma ptákům, kteří jsou přátelé a sedí na stejném stromě. Jeden (individuální nepatrná duše) pojídá plody stromu a druhý (Kṛṣṇa) ho při tom jen pozoruje. I když jsou si oba kvalitativně rovni, jeden z nich je upoután plody hmotného stromu, zatímco druhý je pouze svědkem činností svého přítele. Kṛṣṇa je přihlížejícím ptákem a Arjuna je tím, který jí. Ačkoliv jsou přátelé, přesto je jeden pánem a druhý služebníkem. Jelikož nepatrná duše na tento vztah zapomněla, stěhuje se z jednoho stromu na druhý neboli z jednoho těla do druhého. Jīva, nepatrná duše či podřízený pták, na stromě v podobě hmotného těla svádí těžký boj o přežití, ale jakmile se odhodlá přijmout druhého ptáka za svrchovaného duchovního mistra — jako to učinil Arjuna, když se dobrovolně odevzdal Kṛṣṇovi, aby se mu dostalo poučení — okamžitě se oprostí od všeho nářku. Muṇḍaka Upaniṣad (3.1.2) i Śvetāśvatara Upaniṣad (4.7) to líčí takto:

Transference of the atomic individual soul to another body is made possible by the grace of the Supersoul. The Supersoul fulfills the desire of the atomic soul as one friend fulfills the desire of another. The Vedas, like the Muṇḍaka Upaniṣad, as well as the Śvetāśvatara Upaniṣad, compare the soul and the Supersoul to two friendly birds sitting on the same tree. One of the birds (the individual atomic soul) is eating the fruit of the tree, and the other bird (Kṛṣṇa) is simply watching His friend. Of these two birds – although they are the same in quality – one is captivated by the fruits of the material tree, while the other is simply witnessing the activities of His friend. Kṛṣṇa is the witnessing bird, and Arjuna is the eating bird. Although they are friends, one is still the master and the other is the servant. Forgetfulness of this relationship by the atomic soul is the cause of one’s changing his position from one tree to another, or from one body to another. The jīva soul is struggling very hard on the tree of the material body, but as soon as he agrees to accept the other bird as the supreme spiritual master – as Arjuna agreed to do by voluntary surrender unto Kṛṣṇa for instruction – the subordinate bird immediately becomes free from all lamentations. Both the Muṇḍaka Upaniṣad (3.1.2) and Śvetāśvatara Upaniṣad (4.7) confirm this:

samāne vṛkṣe puruṣo nimagno
’nīśayā śocati muhyamānaḥ
juṣṭaṁ yadā paśyaty anyam īśam
asya mahimānam iti vīta-śokaḥ

“Ačkoliv oba ptáci sedí na stejném stromě, ten, který jí a snaží se tak užívat si plodů stromu, je plný úzkosti a zasmušilosti. Jestliže se ale obrátí ke svému příteli, Pánu, a pozná Jeho slávu, okamžitě se zbaví veškeré tísně.” Arjuna nyní obrátil svou tvář ke Kṛṣṇovi, svému věčnému příteli, a přijímá od Něho Bhagavad-gītu. Když takto naslouchá Kṛṣṇovi, může porozumět Pánově svrchované slávě a být oproštěn od bědování.

“Although the two birds are in the same tree, the eating bird is fully engrossed with anxiety and moroseness as the enjoyer of the fruits of the tree. But if in some way or other he turns his face to his friend the Lord and knows His glories – at once the suffering bird becomes free from all anxieties.” Arjuna has now turned his face towards his eternal friend, Kṛṣṇa, and is understanding the Bhagavad-gītā from Him. And thus, hearing from Kṛṣṇa, he can understand the supreme glories of the Lord and be free from lamentation.

Pán zde Arjunovi radí, aby nenaříkal nad tím, že jeho děd a učitel vymění svá těla. Měl by spíše být rád, že jejich těla zabije ve spravedlivém boji, a tak budou oproštěni od všech reakcí za různé činnosti na úrovni těl. Ten, kdo položí svůj život na obětním oltáři v podobě patřičného bojiště, je okamžitě zbaven reakcí spojených s tělem a dosáhne života na vyšší úrovni. Arjuna proto neměl důvod naříkat.

Arjuna is advised herewith by the Lord not to lament for the bodily change of his old grandfather and his teacher. He should rather be happy to kill their bodies in the righteous fight so that they may be cleansed at once of all reactions from various bodily activities. One who lays down his life on the sacrificial altar, or in the proper battlefield, is at once cleansed of bodily reactions and promoted to a higher status of life. So there was no cause for Arjuna’s lamentation.