TEXT 18

Verš

Texte

antavanta ime dehā
nityasyoktāḥ śarīriṇaḥ
anāśino ’prameyasya
tasmād yudhyasva bhārata

Synonyma

Synonyms

anta-vantaḥ — spějící k zániku; ime — všechna tato; dehāḥ — hmotná těla; nityasya — věčně existující; uktāḥ — je řečeno; śarīriṇaḥ — vtělené duše; anāśinaḥ — nezničitelné; aprameyasya — nezměřitelné; tasmāt — proto; yudhyasva — bojuj; bhārata — ó potomku Bharaty.

anta-vantaḥ: périssables; ime: tous ces; dehāḥ: corps matériels; nityasya: existant éternellement; uktāḥ: il est dit que; śarīriṇaḥ: l’âme incarnée; anāśinaḥ: ne pouvant jamais être détruite; aprameyasya: immensurable; tasmāt: donc; yudhyasva: combats; bhārata: ô descendant de Bharata.

Překlad

Translation

Hmotné tělo nezahubitelné, nezměřitelné a věčné živé bytosti nevyhnutelně zanikne; proto bojuj, potomku Bharaty.

Le corps matériel de l’âme indestructible, éternelle et sans mesure, est voué à une fin certaine. Fort de ce savoir, combats, ô descendant de Bharata.

Význam

Purport

Hmotné tělo je svou povahou odsouzeno k zániku. K němu může dojít okamžitě nebo za sto let — je to jen otázka času. Tělo nelze zachovat na neomezeně dlouhou dobu. Duše je zato tak nepatrná, že ji nepřítel nemůže ani spatřit, natož pak zabít. Jak jsme se již zmínili v předchozím verši, je tak malá, že nikdo nedokáže vymyslet, jak ji změřit. Ani z jednoho hlediska tedy není důvod k nářku — živou bytost v její skutečné podobě nelze zabít a hmotné tělo nelze trvale zachovat. Nepatrná částečka duchovního celku získává toto hmotné tělo podle svého jednání; proto má každý dodržovat náboženské zásady. Ve Vedānta-sūtrách je živá bytost uváděna jako světlo, jelikož je nedílnou částí absolutního světla. Tak jako sluneční světlo udržuje v chodu celý vesmír, světlo duše udržuje naživu hmotné tělo. Jakmile duše opustí tělo, začne se tělo rozkládat — je to tedy duše, která ho udržuje při životě. Tělo samo postrádá význam. Kṛṣṇa radil Arjunovi, aby bojoval a neobětoval princip náboženství hmotným ohledům, týkajícím se těla.

Le corps matériel est, par définition, périssable. Que ce soit maintenant ou dans cent ans, il mourra; ce n’est qu’une question de temps. Il est impossible de le maintenir indéfiniment en vie. L’âme par contre est de taille si infime qu’elle ne peut pas être vue, que dire d’être tuée. Le verset précédent explique que sa petitesse la rend difficilement mesurable. Dans l’un et l’autre cas donc, il n’y a pas lieu de se lamenter, puisqu’on ne peut tuer l’être lui-même, l’âme, et qu’il est impossible de protéger ou de conserver indéfiniment le corps.

Il est essentiel d’observer les principes religieux car le corps matériel dans lequel l’âme, cette infime parcelle du tout, se réincarne est le fruit des actes accomplis dans cette vie. Le Vedānta-sūtra qualifie l’être vivant de « lumière », car il fait partie intégrante de la lumière suprême. La lumière de l’âme maintient le corps matériel en vie, exactement comme la lumière du soleil préserve l’univers entier. Et dès que l’âme quitte le corps, celui-ci se décompose. Ce qui prouve que c’est bien l’âme qui maintient le corps en vie et que le corps en lui-même importe peu. C’est également la raison pour laquelle Kṛṣṇa conseille à Arjuna de combattre et de ne pas substituer à son devoir religieux des considérations matérielles et corporelles.