V třicátém devátém verši čtvrté kapitoly stojí, že každý, kdo se s vírou věnuje určitému uctívání, postupně dospěje k poznání a dosáhne nejdokonalejší úrovně klidu a blahobytu. V šestnácté kapitole je vyvozen závěr, že ten, kdo nedodržuje zásady dané písmy, je asura (démon) a ten, kdo se jimi s vírou řídí, je deva (osoba s božskými vlastnostmi). Jaké je však postavení toho, kdo s vírou dodržuje nějaká pravidla, která nejsou uvedena v písmech? Kṛṣṇa má nyní zbavit Arjunu této pochybnosti. Když si lidé “vytvoří nějakého Boha” tak, že si vyberou člověka, v něhož vloží svou víru, je jejich uctívání pod vlivem dobra, vášně nebo nevědomosti? Dosáhnou také dokonalého života? Mohou spočinout na úrovni skutečného poznání a dospět k nejvyšší dokonalosti? Je možné, aby ti, kdo se neřídí usměrňujícími pravidly písem, ale mají v něco víru a uctívají polobohy a lidi, byli ve své snaze úspěšní? Tyto otázky klade Arjuna Kṛṣṇovi.

Ti, kdo znají usměrňující pravidla písem, ale vlivem lenosti či lhostejnosti se jimi neřídí, jsou ovládáni příslušnými kvalitami hmotné přírody. Podle svých dřívějších činností pod vlivem dobra, vášně či nevědomosti získávají určitou povahu. Živá bytost je ve styku s různými kvalitami přírody neustále — od té doby, co se sdružuje s hmotnou přírodou, získává mentalitu odpovídající styku s hmotnými kvalitami. Tuto povahu však může změnit, bude-li se stýkat s pravým duchovním učitelem, držet se jeho pokynů a řídit se učením písem. Postupně se může z úrovně kvality nevědomosti nebo vášně dostat na úroveň dobra. Je vyvozen závěr, že slepá víra na úrovni určité kvality přírody nikomu k dokonalosti nepomůže. Je třeba věci zvažovat pečlivě, s použitím inteligence, ve společnosti pravého duchovního učitele. Tak lze přejít k vyšší kvalitě přírody.

Každý jednotlivec bez výjimky má určitou víru. Ta však podle povahy, kterou získal, patří buď ke kvalitě dobra, vášně nebo nevědomosti. V souladu se svou příslušnou vírou se následně stýká s určitými lidmi. Jak bylo uvedeno v patnácté kapitole, ve skutečnosti je každá živá bytost původně nepatrnou dílčí částí Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, a tedy transcendentální vůči všem kvalitám hmotné přírody. Když ale na svůj vztah s Nejvyšším Pánem zapomene a přijde do styku s hmotnou přírodou, kde žije podmíněným životem, vytvoří si sdružováním se s jejími různými podobami vlastní postavení. Výsledná umělá víra a existence jsou pak jen hmotné. Živá bytost může být vedena nějakým dojmem či pojetím života, ale původně je nirguṇa, transcendentální. Musí se tedy zbavit nabytého hmotného znečištění, aby mohla obnovit svůj vztah s Nejvyšším Pánem. Toto je jediná cesta zpátky, která je prostá strachu: vědomí Kṛṣṇy. Tomu, kdo jedná s vědomím Kṛṣṇy, tato cesta zaručuje dosažení dokonalosti. Pokud se však někdo nedá touto cestou seberealizace, je jisté, že ho bude řídit vliv kvalit přírody.

V tomto verši je velice důležité slovo śraddhā, víra. Víra vychází z kvality dobra. Někdo může mít víru v nějakého poloboha, nějakého “vytvořeného Boha” či v nějaký výtvor mysli. Silná víra přináší projevy hmotného dobra. V hmotném, podmíněném životě však není žádný projev zcela čistý. Pokaždé jsou zde příměsi; nejedná se o čisté dobro. Čisté dobro je transcendentální — na této úrovni je možné chápat skutečnou povahu Nejvyšší Osobnosti Božství. Pokud není víra zcela na úrovni očištěného dobra, podléhá znečištění libovolnou kvalitou hmotné přírody. Znečištěné kvality se dostávají do srdce, a tak je víra každého dána stavem srdce zůstávajícího ve styku s určitou hmotnou kvalitou. Víra toho, jehož srdce je prostoupeno kvalitou dobra, patří také ke kvalitě dobra. Je-li jeho srdce ovlivněno kvalitou vášně, patří jeho víra rovněž ke kvalitě vášně. A je-li jeho srdce pod vlivem nevědomosti, iluze, bude jeho víra znečištěna také tak. V tomto světě tedy nacházíme různé druhy víry a jim odpovídají různé druhy náboženství. Skutečný princip náboženské víry spočívá v kvalitě čistého dobra, ale jelikož je srdce znečištěné, setkáváme se s různými druhy náboženských zásad. Podle různých druhů víry tedy existují různé formy uctívání.

Nejvyšší Osobnost Božství nyní popisuje různé druhy uctívatelů podle jejich zjevných činností. Písma učí, že uctívání je hoden pouze Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. Ti, kdo však pokyny písem příliš neznají nebo jim nejsou příliš věrní, uctívají různé bytosti v závislosti na tom, jakými kvalitami jsou ovlivněni. Osoby, které jsou pod vlivem kvality dobra, obvykle uctívají polobohy. Existují různí polobozi — Brahmā, Śiva a další, jako Indra, Candra a bůh Slunce. Ti, kdo jsou na úrovni dobra, tedy uctívají určitého poloboha za určitým cílem. Jedinci vedení kvalitou vášně stejně tak uctívají démony. Vybavuje se nám vzpomínka, jak za druhé světové války jeden muž z Kalkaty uctíval Hitlera, protože díky válce získal obchodováním na černém trhu velké bohatství. Ti, kdo podléhají kvalitám vášně a nevědomosti, si obvykle vyvolí za Boha nějakého mocného člověka. Myslí si, že mohou jako Boha uctívat kohokoliv a že výsledek bude tentýž.

Je zde jasně řečeno, že takové “bohy” si “vytvářejí” a uctívají osoby vedené kvalitou vášně, a jedinci vedení kvalitou temnoty, nevědomosti, uctívají duchy zemřelých. Někdy lidé provádějí uctívání u hrobu nějakého mrtvého člověka. Sexuální služba také patří ke kvalitě temna. V odlehlých indických vesnicích zase žijí lidé, kteří uctívají duchy. Viděli jsme, jak lidé nižších vrstev někdy chodí do lesa a vědí, že v určitém stromě žije duch, a tak tento strom uctívají a přinášejí mu oběti. Tyto různé druhy uctívání nejsou uctíváním Boha. Boha uctívají osoby v transcendentálním postavení na úrovni čistého dobra. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (4.3.23) stojí: sattvaṁ viśuddhaṁ vasudeva-śabditam — “Člověk, který dosáhl čistého dobra, uctívá Vāsudevu.” To znamená, že Nejvyšší Osobnost Božství jsou schopni uctívat ti, kdo jsou zcela očištěni od hmotných kvalit přírody a dosáhli transcendentálního postavení.

Impersonalisté by teoreticky měli být na úrovni dobra — své uctívání věnují pětici polobohů. Uctívají neosobní podobu Viṣṇua v hmotném světě, která je výtvorem jejich filozofie; Viṣṇu je expanzí Nejvyšší Osobnosti Božství, ale impersonalisté v konečném smyslu v Nejvyšší Osobnost Božství nevěří, a proto si představují, že podoba Viṣṇua je jen další aspekt neosobního Brahmanu. Představují si také, že Pán Brahmā je neosobní podobou na úrovni hmotné kvality vášně. Tímto způsobem někdy líčí pětici bohů, která je podle nich na začátku hodna uctívání, ale jelikož se domnívají, že skutečnou pravdou je neosobní Brahman, nakonec všechny objekty svého uctívání odstraní. Závěrem můžeme říci, že různé vlastnosti dané kvalitami hmotné přírody mohou být očištěny stykem s osobami, které mají transcendentální charakter.

Jsou osoby, které si vymýšlejí formy askeze, o nichž neučí písma. Příkladem může být půst pro nějaký vedlejší účel, jako je prosazení čistě politického cíle. Písma doporučují půst za účelem dosažení duchovního pokroku. Neradí ho kvůli nějakým politickým cílům či společenským záměrům. Ti, kdo se uchylují k askezi tohoto druhu, jsou podle Bhagavad-gīty zaručeně démonští. Jejich jednání odporuje pokynům písem a nepřináší lidstvu žádný prospěch. Ve skutečnosti jednají na základě pýchy, falešného ega, chtíče a připoutanosti k hmotnému požitku. Tyto činnosti rozrušují nejen kombinaci hmotných prvků, jež tvoří tělo, ale i samotnou Nejvyšší Osobnost Božství žijící v něm. Neschválené půsty či askeze sledující nějaký politický cíl působí velmi rušivě na ostatní. Nejsou uvedeny nikde ve védské literatuře. Démonský jedinec si možná myslí, že tím donutí své nepřátele či oponující stranu, aby vyhověli jeho přání, ale také se stává, že následkem takového půstu zemře. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, toto jednání neschvaluje a ty, kdo tak jednají, prohlašuje za démony. Takové projevy jsou urážkou Nejvyšší Osobnosti Božství, jelikož jsou provázeny neposlušností vůči pokynům védské literatury. V této souvislosti je důležité slovo acetasaḥ. Normálně uvažující osoby se musí řídit pokyny písem. Ti, kteří nejsou v této kategorii, na písma nedbají, porušují jejich nařízení a vymýšlejí si vlastní způsoby askeze. Je třeba mít vždy na paměti konec démonských lidí, jak byl popsán v minulé kapitole. Pán je nutí, aby se rodili v lůnech démonů. Následně budou život za životem žít podle démonských zásad a nebudou znát svůj vztah s Nejvyšší Osobností Božství. Pokud však mají to štěstí, že se jim dostane vedení duchovního učitele, který je dokáže přivést na cestu védské moudrosti, mohou se vyprostit z tohoto zapletení a nakonec dosáhnout nejvyššího cíle.

Podle různých postavení z hlediska vlivu kvalit hmotné přírody existují rozdíly ve způsobech přijímání potravy, konání obětí, podstupování askeze a dávání milodarů. Neprobíhá to vše na stejné úrovni. Ti, kdo jsou schopni zhodnotit, jaké jednání patří k jaké kvalitě hmotné přírody, jsou skutečně moudří. Zato ti, kdo si myslí, že všechny druhy obětí, jídla či milodarů jsou stejné, nedovedou rozlišovat a jsou hloupí. Jistí misionáři hlásají, že si člověk může dělat co chce a zároveň dosáhnout dokonalosti. Tito pošetilí vůdci však nejednají podle pokynů písem — vymýšlejí si vlastní postupy a svádějí lidi na scestí.

Jídlo má prodlužovat život, očišťovat mysl a posilovat tělo. To je celý jeho účel. Význačné autority v minulosti určily potraviny, které nejvíce prospívají zdraví a prodlužují život — jsou to mléčné produkty, cukr, rýže, obilí, ovoce a zelenina. Taková jídla mají velice rádi ti, kdo jsou na úrovni dobra. Některé další pokrmy, jako praženou kukuřici nebo melasu, jež samy o sobě nejsou příliš chutné, je možné vylepšit příměsí mléka nebo jiné potraviny. Potom patří rovněž ke kvalitě dobra. Všechna tato jídla jsou svou povahou čistá a výrazně se tak liší od nedotknutelných věcí, jako je maso a alkohol. Tučná jídla, o kterých je zmínka v osmém verši, nemají nic společného s tukem zvířat získaným jejich zabíjením. Živočišný tuk je dostupný v podobě mléka, které je nejúžasnější ze všech potravin. Mléko, máslo, sýr a podobné produkty skýtají živočišný tuk ve formě, jež vylučuje jakoukoliv potřebu zabíjet nevinné tvory. Pokračující zabíjení je pouze projevem brutální mentality. Civilizovanou metodou, jak získat potřebný tuk, je použít mléko. Porážení zvířat je jednání příznačné pro ty, kdo jsou pod úrovní lidských bytostí. Protein je v hojné míře dostupný z loupaného a půleného hrachu, dālu, celozrnné pšenice a podobně.

Jídla v kategorii kvality vášně, která jsou hořká, přesolená nebo příliš pálivá, s přehnaným množstvím paprikového koření, způsobují utrpení tím, že snižují množství hlenu v žaludku, což vyvolává onemocnění. Jídla patřící ke kvalitě nevědomosti, temnoty, jsou především ta, která nejsou čerstvá. Každý pokrm vařený více než tři hodiny před požitím (s výjimkou prasādam, jídla obětovaného Pánu) patří ke kvalitě temna. Jelikož tyto pokrmy hnijí, vydávají ohavný zápach, který často přitahuje jedince ovlivněné stejnou kvalitou, ale odpuzuje osoby setrvávající na úrovni dobra.

Zbytky jídla je možné jíst jedině tehdy, když jsou částí pokrmu, který byl nejprve obětován Nejvyššímu Pánu či který jedly svaté osoby, zvláště pak duchovní učitel. V jiném případě patří zbytky ke kvalitě temna a napomáhají nákaze a nemocem. I když jedincům podléhajícím kvalitě temna taková jídla velice chutnají, osoby nacházející se na úrovni dobra je vůbec nemají v oblibě a odmítají se jich dokonce i jen dotknout. Nejlepším jídlem jsou zbytky toho, co bylo obětováno Nejvyšší Osobnosti Božství. V Bhagavad-gītě Nejvyšší Pán říká, že přijme pokrmy ze zeleniny, mouky a mléka, jež jsou obětovány s oddaností (patraṁ puṣpaṁ phalaṁ toyam). Oddanost a láska je samozřejmě to hlavní, co Nejvyšší Osobnost Božství přijímá. Je však také uvedeno, že prasādam je třeba připravovat určitým způsobem. Každé jídlo, které bylo připraveno podle pokynů písem a obětováno Nejvyšší Osobnosti Božství, lze sníst i po dlouhé době, neboť je transcendentální. Aby tedy bylo jídlo antiseptické, jedlé a chutné pro všechny, je třeba ho obětovat Nejvyššímu Pánu.

Pro živé bytosti je obvyklé přinášet oběť s myšlenkami na dosažení určitého cíle, ale zde je řečeno, že s obětí nemá být žádné takové přání spojené. Je třeba ji konat z povinnosti. Podívejme se na konání obřadů v chrámech či kostelích. Obvykle je jeho cílem hmotný prospěch, ale to není na úrovni kvality dobra. Do chrámu či kostela je třeba chodit z povinnosti, projevovat úctu Nejvyšší Osobnosti Božství a obětovat květiny a potraviny. Každý si myslí, že chodit do chrámu jen kvůli uctívání Boha nemá smysl. Uctívání v zájmu ekonomického zisku však písma nedoporučují. Člověk by měl na tato místa chodit jednoduše proto, aby projevil úctu Božstvům. To ho povznese na úroveň kvality dobra. Povinností každého civilizovaného člověka je řídit se pokyny písem a projevovat úctu Nejvyšší Osobnosti Božství.

Někdy jsou oběti a obřady konány s cílem dosáhnout nebeského království nebo nějakých hmotných výhod v tomto světě. Takové oběti a obřady mají charakter vášně.

Víra prostoupená kvalitou temnoty neboli nevědomosti je ve skutečnosti bezvěrectví. Lidé někdy uctívají nějakého poloboha jen pro peníze, které pak utratí za zábavu, aniž by se ohlíželi na příkazy písma. Taková obřadní předvádění zbožnosti se neuznávají za pravá. Mají charakter nevědomosti, temnoty — vytvářejí démonskou mentalitu a lidské společnosti neprospívají.

Nejvyšší Pán nyní popisuje různé druhy askeze, počínaje těmi, které se týkají těla. Každý má projevovat, či se učit projevovat úctu Bohu nebo polobohům, dokonalým, kvalifikovaným brāhmaṇům, duchovnímu učiteli a osobám v nadřazeném postavení, jakými jsou otec, matka nebo kdokoliv obeznámený s védským poznáním. Ty všechny je třeba náležitě ctít. Člověk se má pravidelně očišťovat vně i uvnitř a učit se jednoduchému, přímému chování. Neměl by dělat nic, co není schváleno písmy. Nemá mít pohlavní styk s nikým kromě své ženy, neboť sex písma uznávají jedině v manželství. To se nazývá celibát. Tak vypadají různé druhy askeze těla.

Nikdo nemá mluvit způsobem, kterým by zneklidňoval mysl druhých. Učitel může samozřejmě říkat pravdu v zájmu poučení svých žáků, ale neměl by promlouvat k těm, kdo nejsou jeho žáky, pokud by jeho slova zneklidňovala jejich mysl. To je askeze řeči. Kromě toho se nemají mluvit nesmysly. V duchovních kruzích se hovoří tak, že se říkají věci, které se opírají o písma — aby dotyčný podložil to, co říká, měl by okamžitě citovat autoritu písem. Zároveň má jeho řeč lahodit uchu. Takovými hovory může získat ten největší prospěch a zároveň povznést společnost. Existuje neomezené množství védské literatury, kterou je třeba studovat. To se nazývá ukáznění řeči.

Ukáznit mysl znamená odpoutat ji od smyslového požitku. Je třeba ji vytrénovat tak, aby neustále myslela na to, jak činit druhým dobro. Nejlepším tréninkem pro mysl je myslet vážně. Je třeba se neodchýlit a udržet si vědomí Kṛṣṇy a vždy se vyhýbat uspokojování smyslů. Očistit svou povahu znamená nabýt vědomí Kṛṣṇy. Spokojenosti mysli můžeme docílit jedině tak, že mysl odvedeme od myšlenek na smyslový požitek. Čím více na něj myslíme, tím více je mysl nespokojená. V současném věku ji nežádoucím způsobem zaměstnáváme nejrůznějším myšlením na smyslový požitek, a proto nemůže být o její spokojenosti ani řeči. Nejlepším řešením je obrátit její pozornost na védskou literaturu, která je plná uspokojujících příběhů, jako například v Purāṇách a Mahābhāratě. Živá bytost může tohoto poznání využít a tak se očistit. Mysl má být prostá dvojakosti a je třeba myslet na dobro všech. Mlčet značí stále myslet na seberealizaci. V tom smyslu zachovává ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, dokonalé mlčení. Ovládáním mysli se rozumí její odpoutání od smyslového požitku. Je třeba být ve svém jednání přímočarý a tím se očišťovat. Všechny tyto vlastnosti dohromady představují askezi mysli.

Lidé někdy podstupují askezi, aby na sebe upoutali pozornost ostatních a dočkali se váženosti, poct a uctívání. Osoby vedené kvalitou vášně se nechávají uctívat podřízenými, nechávají si od nich mýt nohy a dávat dary. Tento stav nepřirozeně dosažený podstupováním askeze patří ke kvalitě vášně. Může sice nějakou dobu vydržet, ale není trvalý.

Jsou známy příklady jednoznačně pošetilé askeze démonů, jako byl Hiraṇyakaśipu, který se podrobil strohé sebekázni, aby mohl být nesmrtelný a pobít polobohy. Modlil se o to k Brahmovi, ale nakonec ho zabil Nejvyšší Pán, Osobnost Božství. Askeze podstupovaná s cílem dosáhnout nemožných věcí patří ke kvalitě nevědomosti.

Ve védské literatuře je doporučeno dávat milodary osobám, které se věnují duchovním činnostem. Nikde se nedoporučuje dobročinnost bez rozlišování — vždy se hledí na duchovní dokonalost. Proto je doporučeno dávat milodary na poutních místech, při zatmění měsíce či slunce, na konci měsíce, kvalifikovanému brāhmaṇovi nebo vaiṣṇavovi (oddanému) a také v chrámech. Je třeba je dávat bez myšlenek na odměnu. Někdy se ze soucitu dávají milodary chudým, ale pokud jich nejsou hodni, nepřinese to dárci žádný duchovní pokrok. Vedy tedy neradí dávat milodary neuváženým způsobem.

Lidé někdy dávají milodary proto, aby se dostali do nebeského království, a někdy zase s těžkým srdcem a následnou lítostí: “Proč jsem na to dal tolik?” Někdy se také milodary dávají kvůli nějakému závazku, na výzvu osoby v nadřazeném postavení. Taková dobročinnost patří ke kvalitě vášně.

Mnoho charitativních nadací dává dary institucím, kde se holduje smyslovému požitku. To védská písma nedoporučují. Doporučena je pouze dobročinnost patřící ke kvalitě dobra.

Zde není doporučeno přispívat na oddávání se omamným látkám a hazardu. Příspěvky tohoto druhu mají charakter nevědomosti, temnoty. Taková dobročinnost není prospěšná — naopak, je to podporování hříšných lidí. Rovněž milodar daný vhodné osobě, ale bez úcty a pozornosti, patří ke kvalitě nevědomosti.

Bylo vysvětleno, že askeze, oběti, milodary a jídlo se dělí do tří kategorií: kategorie kvality dobra, vášně a nevědomosti. Avšak bez ohledu na to, zda patří do první, druhé nebo třetí, jsou podmíněné, znečištěné hmotnými kvalitami přírody. Když jsou ovšem určeny pro Nejvyššího — oṁ tat sat, věčnou Nejvyšší Osobnost Božství — stávají se prostředky duchovního pokroku. V pokynech písem je tento cíl označen. Tato tři slova, oṁ tat sat, konkrétně poukazují na Absolutní Pravdu, Nejvyšší Osobnost Božství. Slovo oṁ najdeme ve všech védských hymnech.

Ten, kdo se při svém jednání neřídí usměrněními písem, nedosáhne Absolutní Pravdy. Dosáhne nějakých dočasných výsledků, ale nikoliv konečného cíle života. Je vyvozen závěr, že rozdávat milodary, konat oběti a podstupovat askezi je třeba pod vlivem kvality dobra. Pokud se tyto činnosti provádějí pod vlivem kvalit vášně a nevědomosti, jsou nutně nižší úrovně. Slova oṁ tat sat jsou pronášena ve spojení se svatým jménem Nejvyššího Pána — oṁ tad viṣṇoḥ. Z védské literatury vyplývá, že když se pronášejí védské hymny nebo svaté jméno Nejvyššího Pána, pokaždé se přidává oṁ. Tato tři slova pocházejí z védských hymnů. Oṁ ity etad brahmaṇo nediṣṭhaṁ nāma (Ṛg Veda) vyjadřuje první cíl. Tat tvam asi (Chāndogya Upaniṣad 6.8.7) vyjadřuje druhý cíl a sad eva saumya (Chāndogya Upaniṣad 6.2.1) třetí. Dohromady tvoří oṁ tat sat. Když Brahmā, první projevená živá bytost, před dávnými časy konal oběti, poukázal těmito třemi slovy na Nejvyšší Osobnost Božství. Stejným principem se následně vždy řídili a řídí členové učednické posloupnosti. Tento hymnus je tedy velice důležitý. Bhagavad-gītā proto doporučuje, aby vše bylo konáno pro oṁ tat sat neboli Nejvyšší Osobnost Božství. Ten, kdo svou askezi, dobročinnost a oběti doprovází těmito třemi slovy, jedná s vědomím Kṛṣṇy. Jednání s vědomím Kṛṣṇy je vědecký způsob provádění transcendentálních činností, který umožňuje živé bytosti vrátit se domů, zpátky k Bohu. Jednat tímto transcendentálním způsobem není ztráta energie.

Oṁ tad viṣṇoḥ paramaṁ padam (Ṛg Veda 1.22.20) — lotosové nohy Viṣṇua jsou nejvyšším cílem oddanosti. Dělá-li živá bytost vše pro Nejvyšší Osobnost Božství, jsou tím všechny její činy dokonalé.

Aby živá bytost dospěla na duchovní úroveň, nesmí jednat s cílem hmotného zisku, ale s cílem dosažení vrcholného úspěchu—přemístění do duchovního království, zpátky domů, zpátky k Bohu.

Slova praśaste karmaṇi (předepsané povinnosti) poukazují na skutečnost, že ve védské literatuře je mnoho předepsaných činností neboli očistných procesů, od doby početí až po ukončení života. Tyto procesy se následují, aby živá bytost nakonec dosáhla osvobození, a při všech se doporučuje pronášet oṁ tat sat. Slova sad-bhāve a sādhu-bhāve označují transcendentální postavení. Jednání s vědomím Kṛṣṇy se nazývá sattva a ten, kdo si je plně vědom činností spojených s vědomím Kṛṣṇy, je sādhu. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (3.25.25) stojí, že transcendentální náměty se vyjasní ve společnosti oddaných. Jsou tam použita slova satāṁ prasaṅgāt. Bez příznivé společnosti nelze nabýt transcendentálního poznání. Když někdo zasvěcuje či udílí posvátnou šňůru, pronáší slova oṁ tat sat. Stejně tak při konání yajñi jakéhokoliv druhu je cílem Nejvyšší, oṁ tat sat. Slovo tad-arthīyam dále označuje službu čemukoliv, co zastupuje Nejvyššího, včetně například chrámového vaření a pomáhání jakožto sloužení chrámu Pána nebo jakýchkoliv jiných činností zaměřených na šíření Pánovy slávy. Tato svrchovaná slova oṁ tat sat jsou používána mnoha způsoby, aby všechny činnosti byly dokonalé a vše úplné.

Cokoliv postrádá transcendentální cíl-ať je to oběť, dobročinnost či askeze-je bezcenné. Proto jsou zde takové činnosti prohlášeny za hodné zavržení. Vše je třeba dělat pro Nejvyššího, s vědomím Kṛṣṇy. Bez této víry a správného vedení se nikdy neobjeví žádné výsledky. Víru v Nejvyššího doporučují všechna védská písma a konečným cílem při následování všech védských pokynů je poznat Kṛṣṇu. Nikdo nemůže dosáhnout úspěchu, jestliže opomíjí tuto zásadu. Nejlépe je proto hned zpočátku jednat s vědomím Kṛṣṇy pod vedením pravého duchovního učitele. Potom bude vše úspěšné.

V podmíněném stavu lidi přitahuje uctívání polobohů, duchů nebo Yakṣů, jako je Kuvera. Kvalita dobra je lepší než kvality vášně a nevědomosti, ale ten, kdo se uchýlí přímo k procesu rozvíjení vědomí Kṛṣṇy, je transcendentální vůči všem třem kvalitám hmotné přírody. I když existuje také proces postupného povznesení, nejlepší je prostřednictvím společnosti čistých oddaných začít ihned rozvíjet vědomí Kṛṣṇy. To je doporučeno v této kapitole. Aby se tímto způsobem dosáhlo úspěchu, je nutné nejprve nalézt pravého duchovního učitele a podstoupit průpravu pod jeho vedením. Pak je možné získat víru v Nejvyššího. Když tato víra časem dozraje, nazývá se láska k Bohu. Ta je konečným cílem živých bytostí. Proto je třeba přímo začít rozvíjet vědomí Kṛṣṇy-to je poselství sedmnácté kapitoly.