Na začátku patnácté kapitoly byl uveden popis banyánu představujícího tento hmotný svět. Jeho postranní kořeny byly přirovnány k činnostem živých bytostí, z nichž některé jsou příznivé a jiné nepříznivé. V deváté kapitole bylo také vysvětleno, kdo jsou devové, osoby s božskou povahou, a kdo asurové, bezbožné osoby neboli démoni. Z hlediska védských zvyklostí jsou činnosti na úrovni kvality dobra pokládány za příznivé pro pokrok na cestě osvobození a jsou transcendentální povahy (daivī prakṛti). Ti, kdo mají transcendentální povahu, kráčejí k osvobození. Naproti tomu ti, kdo jednají pod vlivem kvalit vášně a nevědomosti, osvobození nemohou dosáhnout. Buď budou muset zůstat v hmotném světě v podobě lidských bytostí, nebo sestoupí mezi zvířata či ještě nižší druhy. Zde v šestnácté kapitole Pán líčí transcendentální i démonskou povahu a vlastnosti, které jsou s nimi spojené. Rovněž popisuje klady a zápory těchto vlastností.

Velice důležité je slovo abhijātasya, jež se vztahuje na toho, jehož zrození vychází z transcendentální povahy či sklonů k božskému jednání. Zplození dítěte v božské atmosféře se ve védských písmech nazývá Garbhādhāna-saṁskāra. Pokud chtějí mít rodiče dítě obdařené božskými vlastnostmi, měli by následovat deset očistných principů doporučených pro společenský život lidské bytosti. V Bhagavad-gītě jsme již četli, že pohlavní život určený k plození dětí s dobrými vlastnostmi je samotný Kṛṣṇa. Pohlavní styk se nazavrhuje, pokud je na úrovni vědomí Kṛṣṇy. Ti, kdo si jsou vědomi Kṛṣṇy, by neměli plodit děti způsobem jako kočky a psi. Mají zajistit, aby si po narození mohly být vědomé Kṛṣṇy i ony. To by měla být výhoda dětí narozených otci a matce, kteří si jsou plně vědomi Kṛṣṇy.

Společenské zřízení zvané varṇāśrama-dharma, které rozděluje společnost na čtyři stavy duchovního života a čtyři třídy podle zaměstnání, se neřídí zrozením. Dělení odpovídá studijním schopnostem a jeho účelem je udržovat ve společnosti mír a blahobyt. Je řečeno, že zde uvedené povahové rysy jsou transcendentální a napomáhají všem dosahovat pokroku v duchovním chápání, aby mohli být vysvobozeni z hmotného světa.

Ve varnášramské společnosti je sannyāsī neboli ten, kdo žije ve stavu odříkání, považován za představeného či duchovního učitele všech společenských stavů a tříd. Brāhmaṇa je pokládán za duchovního učitele tří zbývajících částí společnosti — kṣatriyů, vaiśyů a śūdrů — ale sannyāsī, jenž stojí v celém zřízení nejvýše, je duchovním učitelem i pro brāhmaṇy. Prvním předpokladem, který musí splňovat, je nemít strach. Jelikož musí žít sám, bez podpory a bez záruky, že ho někdo podpoří, musí záviset pouze na milosti Nejvyšší Osobnosti Božství. Jestliže uvažuje: “Kdo mě ochrání, až se všemi přeruším styky?” není připraven žít ve stavu odříkání. Musí být naprosto přesvědčen o tom, že Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, je ve svém lokalizovaném aspektu Paramātmy stále v jeho nitru, vidí vše a vždy ví, co kdo zamýšlí udělat. Je tedy nutné, aby měl pevné přesvědčení, že se Kṛṣṇa v podobě Paramātmy postará o duši, která je Mu odevzdaná. Má si myslet: “Nikdy nebudu sám. I když budu žít v tom nejtemnějším lese, Kṛṣṇa bude se mnou a poskytne mi veškerou ochranu.” Takové přesvědčení se nazývá abhayam, stav beze strachu. Toto rozpoložení mysli je pro osobu žijící ve stavu odříkání nezbytné.

Dále je třeba se očišťovat. Ve stavu odříkání je nutné dodržovat mnoho pravidel a usměrnění. Ze všeho nejdůležitější je přísný zákaz jakéhokoliv důvěrného vztahu se ženami. Sannyāsīni nesmí se ženou ani mluvit o samotě. Pán Caitanya byl ideální sannyāsī, a když pobýval v Purī, Jeho oddané se k Němu nesměly přiblížit, ani aby Mu projevily úctu. Bylo jim doporučeno klanět se Mu zpovzdálí. To není známka nenávisti k ženám, ale omezení předepsané sannyāsīnům — nepřicházet do blízkosti žen. K očištění je třeba dodržovat usměrňující pravidla příslušného stavu. Sannyāsī má přísně zakázáno se důvěrně stýkat se ženami a vlastnit majetek za účelem smyslového požitku. Jak jsme již uvedli, ideálním sannyāsīnem byl samotný Pán Caitanya a na Jeho životě vidíme, že ve vztahu k ženám byl velmi striktní. I když je považován za nejvelkorysejší inkarnaci Boha, projevující milost těm nejpokleslejším podmíněným duším, co se týče styku se ženami striktně dodržoval usměrňující pravidla sannyāsu. Například Choṭa Haridāsa byl ve společnosti těch, kteří byli s Pánem Caitanyou v důvěrném styku, ale jednou nějak došlo k tomu, že žádostivě pohlédl na mladou ženu, a Pán byl tak přísný, že ho ihned zavrhl a již nikdy ho nechtěl mezi svými blízkými společníky vidět. Śrī Caitanya řekl: “Pro sannyāsīna nebo kohokoliv, kdo se chce vysvobodit ze zajetí hmotné přírody, pozvednout se na úroveň duchovní přirozenosti a vrátit se domů, zpátky k Bohu, je pohlížet na hmotné vlastnictví a ženy s myšlenkami na smyslový požitek — dokonce ani ne si s nimi užívat, ale jen na ně s touto touhou hledět — tak špatné, že by bylo lepší, kdyby spáchal sebevraždu, než aby trpěl takové nepřípustné touhy.”

Dalším aspektem je jñāna-yoga-vyavasthiti — rozvíjení poznání. Sannyāsī má rozdávat poznání hospodářům a všem, kdo zapomněli na skutečný život, zasvěcený duchovnímu pokroku. Má chodit od domu k domu a prosit o almužnu. To však neznamená, že je žebrák. Jednou z vlastností osob na transcendentální úrovni je také pokora — sannyāsī z pokory chodí ode dveří ke dveřím, a to nikoliv za účelem žebrání, ale aby navštěvoval hospodáře a probouzel v nich vědomí Kṛṣṇy. To je jeho povinnost. Pokud je skutečně pokročilý a nařídil mu to jeho duchovní učitel, má kázat o vědomí Kṛṣṇy pomocí logiky, a jestliže tak pokročilý není, nemá stav odříkání přijímat. I když se ale stalo, že bez dostatečného poznání tento stav přijal, měl by vždy pozorně naslouchat pravému duchovnímu učiteli, aby své poznání rozšířil. Sannyāsī, člen stavu odříkání, nesmí mít strach, musí se vyznačovat čistotou (sattva-saṁśuddhi) a setrvávat na úrovni poznání (jñāna-yoga).

Dalším rysem je dávání milodarů, a to je úkolem hospodářů. Ti si mají poctivě vydělávat na živobytí a padesát procent příjmu věnovat ve prospěch šíření vědomí Kṛṣṇy po celém světě. Každý hospodář by tedy měl přispívat organizacím, které usilují o tento cíl. Pro každý milodar je třeba najít správného příjemce. Jak bude vysvětleno později, jsou tři druhy milodarů — patřící ke kvalitám dobra, vášně a nevědomosti. Milodar patřící ke kvalitě dobra písma doporučují, ale milodary patřící ke kvalitám vášně a nevědomosti nikoliv, neboť ty jsou pouhým mrháním penězi. Podporovat se má jedině šíření vědomí Kṛṣṇy po celém světě. To je dobročinnost na úrovni kvality dobra.

Sebeovládání (dama) je zvláště určeno pro hospodáře. Není jen pro ostatní stavy nábožensky založené společnosti. Hospodář sice žije s manželkou, ale neměl by užívat smyslů k sexu, když to není třeba. Má dodržovat omezení, která se vztahují i na pohlavní styk — ten je dovolen jedině za účelem plození dětí. Jestliže nechce plodit děti, nemá si s manželkou užívat sexu. Moderní společnost holduje sexu s použitím antikoncepčních prostředků nebo ještě horších metod, jak se vyhnout zodpovědnosti, kterou znamená dítě. To není transcendentální, ale démonské. Jestliže chce kdokoliv — byť i hospodář — dosahovat pokroku v duchovním životě, musí usměrnit sex a neplodit děti bez toho, že by tím chtěl sloužit Kṛṣṇovi. Pokud je schopen plodit děti, které si budou vědomy Kṛṣṇy, může jich mít stovky, ale jinak se nemá jen oddávat smyslové rozkoši.

Oběť je další činnost, která náleží hospodářům, protože si vyžaduje velké množství peněz. Členové ostatních stavů (brahmacarya, vānaprastha a sannyāsa) žádné peníze nemají — živí se žebráním. Konání různých obětí je tedy vyhrazeno hospodářům. V souladu s pokyny védských písem by měli konat oběti zvané agni-hotra, ale ty jsou nyní nesmírně nákladné a pro hospodáře neuskutečnitelné. Nejlepší oběť doporučená pro tento věk se nazývá saṅkīrtana-yajña, zpívání Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Je tou nejlepší a nejlevnější obětí — každý ji může zavést do svého života a mít z ní prospěch. Rozdávat milodary, ovládat smysly a konat oběti jsou tedy tři povinnosti hospodáře.

Svādhyāya neboli studium Ved je určeno pro život studenta (brahmacarya). Brahmacārī nesmí mít žádný styk se ženami; musí žít v celibátu a pohroužit mysl do studia védské literatury, čímž rozvíjí duchovní poznání. To se nazývá svādhyāya.

Tapas, askeze, je zvláště pro osoby žijící v ústraní. Hospodář by neměl zůstat hospodářem celý život. Musí mít vždy na paměti, že jsou čtyři stavy — brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyās. To znamená, že po skončení období gṛhasthy neboli hospodáře má odejít do ústraní. Pokud osoba žije celkem sto let, má strávit dvacet pět let jako student, dvacet pět let s rodinou, dvacet pět let v ústraní a dvacet pět let ve stavu odříkání. Tak vypadají usměrnění védské náboženské výchovy. Muž, který odešel od rodiny, musí podstupovat askezi týkající se těla, mysli a jazyka. To je tapasya. Celá varnášramská společnost je předurčena k tapasyi, neboť bez ní nemůže být žádný člověk vysvobozen. Teorii, že askeze není třeba a že každý může stále jen spekulovat a všechno bude v pořádku, nedoporučují ani védské spisy, ani Bhagavad-gītā. Takové teorie rozvíjejí jedinci s postranními zájmy, kteří se snaží získat více stoupenců. Jakmile jsou někde omezení a usměrňující pravidla, lidé nemají zájem. Ti, kdo usilují o stoupence ve jménu náboženství, pro pouhou podívanou, proto neomezují své žáky ani sebe samotné. To však Vedy neschvalují.

Pokud jde o bráhmanskou vlastnost přímosti, netýká se pouze jednoho daného stavu, ale všech osob; ať patří k brahmacārī-āśramu, gṛhastha-āśramu, vānaprastha-āśramu či sannyāsa-āśramu. Každý má mít poctivé úmysly a být přímočarý.

Ahiṁsā znamená nepozastavovat vývoj žádné živé bytosti. Je nesprávné si myslet, že když duše není zabita ani se zabitím těla, není nic špatného na zabíjení zvířat s cílem smyslového požitku. Přestože lidé dnes mají dostatek obilí, ovoce a mléka, propadli jedení zvířat. Zabíjet zvěř není třeba — to je pokyn pro každého. Pokud není jiná možnost, zvíře se smí zabít, ale je nutné ho obětovat. Lidstvo však má dostatek potravy, a proto by se lidé, kterým jde o pokrok v duchovní realizaci, neměli na zvířatech dopouštět násilí. Skutečná ahiṁsā znamená nebránit nikomu v jeho vývoji. Zvířata také v evoluci postupují dopředu — tím, že se jejich duše převtěluje z jedné úrovně zvířecího života na druhou. Je-li určité zvíře zabito, postup duše je pozastaven. Má vymezenou dobu, jež má strávit v určitém těle, a pokud je před jejím vypršením tělo zabito, duše se musí vrátit do stejné formy života a zbývající roky či dny v ní dožít, aby mohla přejít do dalšího druhu. Kvůli pouhému uspokojení svých chuťových buněk by tedy nikdo neměl zpomalovat tento vývoj.

Satyam znamená nepřekrucovat pravdu tak, aby vyhovovala nějakému osobnímu zájmu. Ve védské literatuře jsou jisté pasáže, kterým je těžké porozumět, avšak jejich smysl je třeba poznat obracením se na pravého duchovního učitele. To je způsob, jak pochopit Vedy. Slovo śruti vyjadřuje, že je třeba naslouchat autoritě. Nikdo by neměl vytvářet nějaký vlastní výklad, který by vyhovoval jeho osobnímu zájmu. Například k Bhagavad-gītě bylo sepsáno mnoho komentářů, které mylně vykládají původní text. Je nutné podávat správný význam jednotlivých slov a ten se je třeba dozvědět od pravého duchovního učitele.

Akrodha znamená ovládat hněv. I v situacích, kdy dojde k provokaci, je třeba být snášenlivý. Jakmile se totiž někdo jednou rozhněvá, celé jeho tělo se znečistí. Hněv pochází z kvality vášně, a proto se ho ten, kdo je na transcendentální úrovni, má zdržet. Slovem apaiśunam se rozumí nesužovat druhé tím, že bychom na nich hledali chyby nebo je zbytečně opravovali. Nazvat zloděje zlodějem samozřejmě není vyhledávání chyb, ale ten, kdo usiluje o pokrok v duchovním životě, by se dopustil urážky a velice si uškodil, kdyby nazval zlodějem čestného člověka. Hrī znamená být velmi zdrženlivý a nedopustit se odporných činů. Acāpalam neboli odhodlání vyjadřuje, že při své snaze nemáme podléhat vzrušení či zklamání. Pokud se nám něco nepodaří, nemáme toho litovat, ale s trpělivostí a odhodláním pokračovat.

Slova tejas je zde použito ve vztahu ke kṣatriyům. Kṣatriyové mají být vždy silní, aby dokázali chránit slabé. Nesmějí zaujímat postoj nenásilí. Pokud je násilí zapotřebí, musí ho předvést. Za jistých okolností však může ten, kdo je schopen podrobit si nepřítele, projevit schopnost odpouštět. Drobnější přestupky může prominout.

Śaucam je čistota — nejen mysli a těla, ale i co se týče jednání. Zvláště se vztahuje na obchodníky, kteří by neměli provozovat šmelinářství. Nāti-mānitā, neočekávání úcty, se týká vrstvy śūdrů, dělníků, kterou Vedy řadí ze čtyř společenských skupin nejníže. Śūdrové by se měli spokojit se svým postavením a nezpychnout; pocty a sláva jsou pro ně nežádoucí. V zájmu zachování společenského řádu jsou povinni projevovat úctu vyšším vrstvám.

Všech uvedených dvacet šest předností je transcendentálních. Mají se rozvíjet s ohledem na duchovní a společenské postavení. Jde o to, že i když jsou hmotné podmínky spojeny s utrpením, rozvíjením těchto předností v praxi všemi stavy lidské společnosti lze postupně dosáhnout nejvyšší úrovně transcendentální realizace.

V tomto verši je popsána královská cesta do pekla. Přestože se démoni neřídí žádnými zásadami, rádi předvádějí, jak jsou zbožní a pokročilí v duchovní vědě. Jsou vždy arogantní a pyšní na své vzdělání či bohatství. Přejí si, aby je druzí uctívali, a vyžadují váženost, i když ji svým jednáním nevzbuzují. Rozčilují se kvůli hloupostem a nemluví vlídně, ale hrubě. Nevědí, co se má a co nemá dělat. Všechno dělají podle okamžité nálady, jak se jim zachce, a neuznávají žádnou autoritu. Tyto nepříznivé, démonské rysy mají hned od počátku existence svých těl v lůnech svých matek, a jak rostou, všechny je projevují.

Pán Kṛṣṇa povzbudil Arjunu slovy, že se nenarodil s démonskými vlastnostmi. Jeho účast v boji nebyla démonská, protože zvažoval všechna pro a proti. Zvažoval, zda je či není správné zabít tak ctihodné osoby, jakými byli Bhīṣma a Droṇa, a tudíž nejednal pod vlivem hněvu, klamné pýchy či hrubosti. Z toho plyne, že neměl povahové rysy démona. Pokud kṣatriya, válečník, střílí šípy na nepřítele, je to považováno za transcendentální a neplnit tuto povinnost je démonské. Proto Arjuna neměl důvod naříkat. Každý, kdo jedná podle usměrňujících zásad daného stavu života, je na transcendentální úrovni.

Poté, co Pán Kṛṣṇa ujistil Arjunu, že se narodil s božskými vlastnostmi, bude popisovat charakteristiky démonů. Podmíněné živé bytosti v tomto světě se dělí do dvou skupin. Ti, kdo se narodili s božskými vlastnostmi, žijí usměrněným životem — to znamená, že se drží pokynů písem a autorit. Každý má plnit své povinnosti ve světle autoritativních písem. Tato mentalita se nazývá božská. Ten, kdo nedodržuje usměrňující zásady dané v písmech a jedná podle svých rozmarů, je asura, démon. Jediným měřítkem je zde podřízenost usměrňujícím zásadám písem. Védská literatura uvádí, že polobozi i démoni pocházejí od Prajāpatiho; jediný rozdíl je, že první se řídí védskými pokyny, a druzí nikoliv.

Každá civilizovaná společnost se od samého počátku řídí určitým souborem usměrňujících pravidel, jež jsou uvedena v písmech. Zvláště árjové, stoupenci védské kultury, kteří jsou nejpokročilejší z civilizovaných lidí, považují ty, kdo nenásledují příkazy písem, za démony. Proto je zde řečeno, že démoni pravidla písem neznají a nemají ani sklon je dodržovat. Většina z nich je vůbec nezná, a i ti, kteří je znají, nemají snahu se jimi řídit. Chybí jim víra a ochota jednat podle védských pokynů. Jsou zásadně nečistí vně i uvnitř. Je třeba vždy dbát na čistotu těla—pravidelně se koupat, čistit si zuby, holit se, stříhat se, měnit si šaty a tak dále. K udržení vnitřní čistoty je nutné mít neustále na paměti svatá jména Boha a zpívat Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Démoni nemají tato pravidla vnější a vnitřní čistoty rádi a neřídí se jimi.

Je dáno mnoho pravidel lidského chování, jako například zákoník lidstva zvaný Manu-saṁhitā. Hindové se Manu-saṁhitou řídí dodnes. Z této knihy jsou odvozeny zákony o dědictví a jiná zákonná ustanovení. Rovněž je v ní jasně řečeno, že ženě se nemá nikdy dávat volnost. Tím se nemyslí, že by se ženy měly držet v otroctví, ale že jsou jako děti. Dětem se také nedává svoboda, což ovšem neznamená, že se s nimi zachází jako s otroky. Démoni v současné době na tyto pokyny nedbají a myslí si, že ženy mají mít stejnou volnost jako muži. To však vůbec nezlepšuje společenskou situaci ve světě. Ženě má být správně v každém období jejího života poskytnuta ochrana. V dětství ji má chránit otec, v mládí manžel a ve stáří dospělí synové. To je podle Manu-saṁhity správné společenské chování. Moderní vzdělání však uměle vytváří pojetí feminismu, které je plné pýchy, a manželství je následkem toho již prakticky jen fantazií. Ani mravnost žen dnes není příliš uspokojivá. Démoni tedy nepřijmou žádný pokyn, který je pro společnost prospěšný, a jelikož se neřídí zkušenostmi velkých mudrců a jimi sepsanými usměrňujícími pravidly, jejich společenská úroveň je nesmírně ubohá.

Démoni usuzují, že svět je přelud. Podle nich neexistuje příčina a následek, vládce či nějaký účel — vše je neskutečné. Říkají, že tento vesmírný projev vzniká díky náhodným akcím a reakcím hmotných prvků. Nemyslí si, že by svět stvořil Bůh s určitým záměrem. Mají vlastní teorii, která učí, že svět vznikl sám od sebe a není důvod věřit, že za jeho vznikem stojí Bůh. Mezi hmotou a duší nevidí rozdíl a neuznávají existenci Nejvyšší Duše. Podle nich je vše pouze hmota a celý vesmír je shluk nevědomosti. Všechno je prý jen prázdnota, a pokud existuje nějaký projev, je to díky naší nevědomosti při vnímání. Jsou přesvědčeni, že veškerá rozmanitost je projevem nevědomosti, a uvádějí příklad snu, ve kterém si vytváříme mnoho věcí, jež ve skutečnosti neexistují, a když se potom probudíme, vidíme, že to byl pouhý sen. I když ale démoni říkají, že život je sen, jsou mistry v tom, jak si tohoto snu užívat. A tak se místo toho, aby nabyli poznání, stále více zaplétají do své říše snů. Tak jako považují dítě za výsledek pouhého pohlavního styku muže a ženy, usuzují, že i tento svět vzniká bez jakékoliv duše. Myslí si, že živé bytosti vznikly pouhou kombinací hmotných prvků a že existence duše nepřichází v úvahu. Tak jako podle nich mnoho živých bytostí přichází bez příčiny na svět z potu a z mrtvého těla, i celý živý svět prý vzešel z kombinací hmotných prvků vesmírného projevu. Vyvozují proto, že příčinou tohoto projevu je hmotná příroda a žádná jiná příčina neexistuje. Démoni nevěří slovům Kṛṣṇy, který v Bhagavad-gītě prohlašuje: mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram — “Celý hmotný svět je v chodu pod Mým vedením.” Jinými slovy, nenajdeme u nich dokonalé poznání o stvoření světa; každý z nich má nějakou vlastní teorii. Jeden výklad písem považují za stejně dobrý jako druhý, jelikož nevěří ve standardní chápání pokynů, jež písma uvádějí.

Démoni se zabývají jednáním, které povede svět do záhuby. Pán o nich říká, že jsou méně inteligentní. Materialisté, kterým zásadně chybí jakékoliv pojetí Boha, si myslí, že dosahují pokroku, ale podle Bhagavad-gīty jsou neinteligentní a zcela postrádají zdravý rozum. Snaží se užívat si tohoto hmotného světa, jak jen mohou, a proto neustále vynalézají něco pro smyslový požitek. Tyto materialistické vynálezy jsou dnes pokládány za známku pokroku lidské civilizace, ale výsledkem je ve skutečnosti to, že lidé jsou stále násilnější a krutější vůči zvířatům i druhým lidem. Nevědí, jak se má jeden k druhému chovat. Pro démonské osoby je běžné zabíjet zvířata. Jsou to nepřátelé světa, protože nakonec vymyslí a vytvoří něco, co přinese zkázu všem. Tento verš nepřímo předvídá vynález jaderných zbraní, na které je právě nyní celý svět tak pyšný. Kdykoliv může vypuknout válka a tyto atomové zbraně mohou způsobit pohromu. Věci tohoto druhu jsou vytvářeny jedině ke zničení světa; o tom se zde právě píše. Lidé vynalézají tyto zbraně proto, že jsou bezbožní. Účelem takových zbraní není zajistit světový mír a blahobyt.

Zde je popsána démonská mentalita. Démoni nemohou nikdy uspokojit svůj chtíč. Budou jen neustále zvětšovat své neukojitelné touhy po hmotném požitku. I když je to, jak se upoutávají k nestálým věcem, naplňuje úzkostí, vlivem iluze ve svém jednání pokračují. Chybí jim poznání a nevědí, že jsou na špatné cestě. Když se upoutávají k nestálým věcem, vytvářejí si vlastního Boha a vlastní mantry, které pak pronášejí. Výsledkem je, že je stále více přitahují dvě věci — sexuální požitek a hromadění hmotného bohatství. V této souvislosti jsou velice důležitá slova aśuci-vratāḥ, nečisté sliby. Démonské lidi láká pouze víno, ženy, hazard a jedení masa — to jsou jejich aśuci, nečisté zvyky. Jejich pýcha a falešná sláva je podněcují k vytváření jakýchsi náboženských zásad, které nejsou v souladu s pokyny Ved. I když jsou těmi nejohavnějšími obyvateli světa, uměle si pro sebe připravují falešné pocty. Přestože spějí do pekla, myslí si, že jsou velice pokročilí.

Démonské osoby považují smyslový požitek za konečný cíl života a tuto představu si udržují až do smrti. Nevěří, že po smrti následuje život a že živá bytost přijímá těla různých druhů podle své karmy neboli činností v tomto světě. Své plány do budoucna nikdy nedokončí a stále připravují nové a nové. Osobně jsme znali jednoho člověka s touto démonskou mentalitou, který dokonce i na smrtelném loži žádal lékaře, aby mu prodloužil život o čtyři roky kvůli tomu, že nestačil uskutečnit své plány. Takoví pošetilci nevědí, že lékař jim nemůže prodloužit život ani o vteřinu. Když se člověku naplní jeho čas, nezáleží na tom, co si přeje. Zákony přírody mu nedovolí užívat si ani o vteřinu déle, než kolik mu je dáno.

Démon, kterému zásadně chybí víra v Boha či Nadduši v jeho nitru, páchá všemožné hříšné činnosti jen kvůli uspokojení smyslů. Neví, že v jeho srdci je svědek. Nadduše sleduje, co individuální duše dělá. Upaniṣady to líčí tak, že se zmiňují o dvou ptácích sedících na jednom stromě — jeden z nich je činný, pojídá ovoce rostoucí v jeho větvích a podle toho si užívá nebo trpí, zatímco druhý pták ho pozoruje. Osoba s démonskou povahou však védská písma nezná a nemá ani žádnou víru; proto se neostýchá dělat cokoli v zájmu smyslového požitku, bez ohledu na budoucí následky.

Touha démona po penězích je bezmezná. Myslí jen na to, kolik má nyní, a plánuje, jak toto bohatství dále investovat. Neváhá kvůli tomu páchat jakékoliv hříchy, a aby dosáhl svého nezákonného uspokojení, provozuje černý obchod. Je zamilován do vlastnictví, které již má — do půdy, rodiny, domu a bankovního konta — a neustále plánuje, jak by vše ještě vylepšil. Věří ve vlastní sílu a neví, že za vše, co získává, vděčí svým minulým dobrým skutkům. Dostává příležitost takové věci hromadit, ale vůbec nezná příčiny z minulosti. Myslí si, že všechen svůj majetek získal vlastním úsilím. Démonská osoba věří v sílu vlastní práce, ne v zákon karmy. Ten praví, že příčinou toho, že se člověk rodí ve vznešené rodině, získá bohatství, dobré vzdělání nebo je krásný, jsou dobré skutky v minulosti. Démon si myslí, že toto vše je dílem náhody a výsledkem jeho osobních schopností. To, že za všemi druhy lidí, krásy a vzdělání je určitý řád, si neuvědomí. Každého, kdo s ním začne soupeřit, okamžitě považuje za svého nepřítele. Démonských lidí je mnoho a každý je nepřítelem ostatních. Toto nepřátelství se neustále prohlubuje — mezi osobami, poté mezi různými společnostmi a nakonec mezi národy. Proto jsou na celém světě neustále sváry, války a nepřátelství.

Každý démon si myslí, že může žít na úkor všech ostatních. Obvykle považuje sám sebe za Nejvyššího Pána. Démonští kazatelé říkají svým stoupencům: “Proč hledáte Boha někde jinde? Všichni jste Bůh! Můžete si dělat, co chcete. Nevěřte v Boha. Pryč s Bohem! Bůh je mrtev.” Tak vypadá démonské kázání.

I když démon vidí, že druzí jsou stejně bohatí a mocní — nebo někteří dokonce ještě víc — myslí si, že nikdo není bohatší a vlivnější než on. Co se týče dosažení vyšších planetárních soustav, nevěří v konání obětí, které jsou k tomu určeny. Myslí si, že si vytvoří vlastní proces yajñi a nějaký stroj, s jehož pomocí se bude moci dostat na kteroukoliv planetu ve vyšším planetárním systému. Nejlepším příkladem takového démona byl Rāvaṇa — předložil lidem plán, že vytvoří schodiště, po kterém se bude moci každý dostat na nebeské planety, aniž by musel konat oběti stanovené ve Vedách. Také v současné době se podobní démonští lidé usilovně snaží dosáhnout vyšších planetárních soustav mechanickými prostředky. To jsou příklady zmatenosti. Výsledkem je, že démoni spějí do pekla, aniž by o tom věděli. Velice důležité je sanskrtské slovo moha-jāla. Jāla znamená síť — jsou jako ryby chycené v síti, ze které se nemohou nijak dostat.

Démoni si o sobě myslí, že oni jsou všechno na světě, a aniž by se ohlíželi na jakoukoliv autoritu či písmo, někdy konají takzvané náboženské či obětní obřady. Jelikož nevěří v autority, jsou nestoudní. To je důsledek iluze způsobené tím, že nahromadili nějaké bohatství a získali falešné uznání. Někdy se chopí úlohy kazatele a svádějí lidi, kterými jsou potom pokládáni za náboženské reformátory nebo za inkarnace. Předvádějí konání oběti, uctívají polobohy nebo si vymyslí vlastního “Boha”. Obyčejní lidé o nich rozhlašují, že jsou Bůh, a uctívají je; pošetilci si o nich myslí, že jsou obdařeni duchovním poznáním. Démoni si oblékají oděv stavu odříkání a v něm dělají všemožné nesmysly. Pro toho, kdo se zříká tohoto světa, platí mnoho omezení. Oni na ně však nehledí. Myslí si, že každý si může vytvořit svou vlastní cestu a že nic takového jako standardní cesta, které by se měli všichni držet, neexistuje. Zvláště je zde důraz na slově avidhi-pūrvakam, nedbání usměrňujících pravidel. To je vždy způsobeno nevědomostí a iluzí.

Démon se vždy staví proti Boží svrchovanosti a nechce věřit písmům. Je plný zášti jak vůči písmům, tak vůči existenci Nejvyšší Osobnosti Božství. To způsobuje jeho takzvaná váženost spolu s bohatstvím a mocí, kterých postupně nabyl. Neví, že právě probíhající život je přípravou na život další, a tak je nepřítelem sám sobě i druhým. Dopouští se násilí na jejich tělech i na svém vlastním. Nedbá na svrchovanou vládu Osobnosti Božství, protože postrádá poznání. Jelikož nesnáší písma a Nejvyšší Osobnost Božství, předkládá falešné argumenty proti existenci Boha a popírá autoritu písem. Vždy si myslí, že je mocný a nezávislý ve všem, co dělá. Domnívá se, že jelikož se mu silou, mocí ani bohatstvím nikdo nevyrovná, může jednat jakkoliv a nikdo ho nemůže zastavit. Pokud se objeví nepřítel, který by mu mohl bránit v rozvoji jeho smyslových činností, plánuje, jak ho vlastní silou zničit.

V tomto verši se jasně vyjadřuje, že umístění určité individuální duše do určitého těla je výhradní záležitostí svrchované vůle. Démonský jedinec nemusí uznat svrchovanost Pána a je pravda, že může jednat podle svých rozmarů, ale jeho příští zrození bude záviset na rozhodnutí Nejvyšší Osobnosti Božství, nikoliv na něm. Ve třetím zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu je uvedeno, že individuální duše je po smrti umístěna do lůna určité matky, kde pod dohledem vyšší moci dostane tělo určitého druhu. Proto v hmotném světě nacházíme tolik druhů života, zvířata, lidi a tak dále. To vše zařizuje vyšší moc; není to dílo náhody. O démonských lidech je zde jasně řečeno, že jsou věčně posílaní do lůn démonů a tak zůstávají záštiplnými, nejníže stojícími lidmi. Jsou neustále plni chtíče a nenávisti, hrozí násilím a jsou trvale nečistí. K démonským druhům patří například různí lovci v džungli.

Je známo, že Bůh je dokonale milostivý, ale zde čteme, že nikdy není milostivý k démonům. Je tu jasně řečeno, že lidé s démonskou povahou jsou život za životem posíláni do lůn podobných démonů, a jelikož nezískávají milost Nejvyššího Pána, propadají se níž a níž, až nakonec dostanou těla koček, psů či prasat. Je srozumitelně uvedeno, že tito démoni nemají prakticky žádnou naději obdržet milost Boha v kterémkoliv stádiu dalšího života. Rovněž Vedy o nich uvádějí, že postupně klesají, až se stanou psy a prasaty. V této souvislosti může někdo namítnout, že bychom Boha neměli prohlašovat za dokonale milostivého, když neprojevuje milost těmto démonům. Odpověď na tuto otázku je následující: Ve Vedānta-sūtře nachazíme, že Nejvyšší Pán nechová proti nikomu zášť. To, že umísťuje asury, démony, na nejnižší úroveň života, je jen další projev Jeho milosti. Někdy asury zabíjí, ale toto zabití je pro ně také prospěšné — z védské literatury se dozvídáme, že každého, koho zabije Nejvyšší Pán, čeká osvobození. V minulosti se mnoha asurům — Rāvaṇovi, Kaṁsovi, Hiraṇyakaśipuovi — zjevil Pán v různých inkarnacích právě proto, aby je zabil. Bůh tedy asurům projevuje svou milost, když mají to štěstí, že je zabije.

Tak vypadá začátek démonského života. Živá bytost se snaží uspokojit svůj chtíč, a když nemůže, projeví se hněv a chamtivost. Zdravě uvažující člověk, který nechce poklesnout do démonských druhů, musí zavrhnout tyto tři nepřátele, jež mohou zničit vlastní já do té míry, že se nikdy nebude moci vysvobodit z hmotného zapletení.

Na tyto tři nepřátele lidského života — chtíč, hněv a chamtivost — by si měl každý dávat velký pozor. Čím více je od nich člověk oproštěn, tím je jeho bytí čistší. Potom je schopen jednat podle pravidel předepsaných ve védské literatuře. Dodržováním usměrňujících zásad lidského života se postupně dostává na úroveň duchovní realizace. Má-li to štěstí, že tímto jednáním dosáhne úrovně vědomí Kṛṣṇy, jeho úspěch je zaručen. Ve védské literatuře je popsán systém akcí a reakcí, aby se člověk mohl začít očišťovat. Základem celé metody je, že se musí zříci chtíče, chamtivosti a hněvu. Prohlubováním poznání o ní pak může dosáhnout nejvyššího stavu seberealizace. Ta je přivedena k dokonalosti na úrovni oddané služby, která zaručuje podmíněné duši osvobození. Védský systém proto vypadá tak, že jsou dány čtyři společenské a čtyři duchovní stavy, což se nazývá systém společenských tříd a duchovních řádů. Každá skupina má svá předepsaná pravidla, a pokud se jich člověk dokáže držet, automaticky bude povznesen až na nejvyšší úroveň duchovní realizace. Pak o jeho osvobození nebude pochyb.

Jak bylo uvedeno, pokyny śāster (śāstra-vidhi) jsou dány různým třídám a řádům společnosti. Každý se jimi má řídit. Když to někdo nedělá a jedná náladově, jak odpovídá jeho chtíči, chamtivosti a touze, nebude nikdy v životě dokonalý. Jinými slovy — člověk může všechny tyto věci teoreticky znát, ale pokud je nepřenese do svého života, je nejníže stojící z lidí. Od živé bytosti obdařené lidským tělem se očekává, že projeví dostatek rozumu a bude dodržovat usměrnění určená k povznesení života na nejvyšší úroveň. Pokud je ovšem nedodržuje, způsobuje si tím svůj pád. Avšak dokonce i když následuje usměrňující pravidla a morální zásady, je veškeré její poznání bezcenné, jestliže nakonec nepozná Nejvyššího Pána. A dokonce i když uznává existenci Boha, budou její snahy marné, pokud Mu nezačne sloužit. Proto by se měla postupně pozvednout na úroveň vědomí Kṛṣṇy a oddané služby — jedině tehdy může dosáhnout nejvyšší dokonalosti.

Velice důležité je slovo kāma-kārataḥ. Ten, kdo vědomě porušuje pravidla, jedná pod vlivem chtíče. Dobře ví, že něco je zakázáno, a přece to dělá. To je náladové jednání. Ví, že určitou věc je třeba udělat, ale přesto ji neudělá. Proto se o něm říká, že jedná z rozmaru. Takovým osobám je předurčeno, že je Nejvyšší Pán odsoudí. Nemohou dosáhnout dokonalosti, které by v lidském těle dosáhnout měly. Lidský život je zvláště určen k tomu, aby se živá bytost očistila, a ten, kdo nedodržuje usměrňující pravidla, se nemůže ani očistit, ani dosáhnout skutečného štěstí.

Jak je uvedeno v patnácté kapitole, všechna usměrňující pravidla Ved mají vést k poznání Kṛṣṇy. Ten, kdo studiem Bhagavad-gīty pozná Kṛṣṇu, zaměstnává se oddanou službou a spočine na úrovni vědomí Kṛṣṇy, dosáhl nejvyšší dokonalosti poznání, jež védská literatura nabízí. Pán Caitanya Mahāprabhu tento proces nesmírně usnadnil, vyzýval lidi, aby zpívali Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare, prokazovali oddanou službu Pánu a jedli zbytky jídla obětovaného Božstvu. O tom, kdo se přímo věnuje všem těmto činnostem oddané služby, lze říci, že již prostudoval veškerou védskou literaturu. Došel k závěru dokonalým způsobem. Pro obyčejné osoby, které nemají vědomí Kṛṣṇy neboli nevykonávají oddanou službu, samozřejmě o tom, co se má a nemá dělat, rozhodují příkazy Ved. Je třeba bez námitek jednat podle nich — to se nazývá následování principů śāstry neboli písma. Śāstra nemá čtyři základní nedostatky, které najdeme u podmíněné duše: nedokonalé smysly, sklon podvádět, nevyhnutelné omyly a podléhání iluzi. Tyto čtyři základní vady podmíněného života znemožňují určovat si pravidla a usměrnění samostatně. Proto všichni světci, ācāryové a velké duše přijímají bez jakýchkoliv změn usměrňující pravidla śāster, jež jsou mimo tyto nedostatky.

V Indii je mnoho skupin lidí s různým duchovním chápáním. Obecně se dělí do dvou tříd — na impersonalisty a personalisty. Obě však žijí podle zásad Ved. Nikdo nemůže dospět k dokonalosti, pokud nenásleduje zásady písem. Proto je ten, kdo skutečně chápe smysl śāster, považován za šťastlivce.

Odpor k zásadám, jež vedou k poznání Nejvyšší Osobnosti Božství, je v lidské společnosti příčinou všech poklesků. Je tím největším přestupkem lidského života. Proto nám māyā, hmotná energie Nejvyšší Osobnosti Božství, neustále způsobuje těžkosti v podobě utrpení trojího druhu. Tato hmotná energie sestává ze tří kvalit hmotné přírody. Aby se nám otevřela cesta k poznání Nejvyššího Pána, musíme nejprve dospět alespoň na úroveň kvality dobra. Pokud to neuděláme, zůstaneme pod vlivem vášně a nevědomosti, které jsou příčinou démonského života. Ti, kdo jsou pod jejich vlivem, se vysmívají písmům, světcům a správnému porozumění Nejvyšší Osobnosti Božství. Neposlouchají pokyny duchovního učitele a nedbají na usměrnění daná písmy. Oddaná služba je nepřitahuje, přestože slyšeli o její slávě, a tak si vymýšlejí vlastní cestu k povznesení. To jsou některé z nedostatků lidské společnosti, jež vedou k démonskému životu. Pokud se ovšem osoba dokáže nechat vést pravým duchovním učitelem, který je schopen ji přivést na cestu k vyšší úrovni, její život bude úspěšný.