Na začátku patnácté kapitoly byl uveden popis banyánu představujícího tento hmotný svět. Jeho postranní kořeny byly přirovnány k činnostem živých bytostí, z nichž některé jsou příznivé a jiné nepříznivé. V deváté kapitole bylo také vysvětleno, kdo jsou devové, osoby s božskou povahou, a kdo asurové, bezbožné osoby neboli démoni. Z hlediska védských zvyklostí jsou činnosti na úrovni kvality dobra pokládány za příznivé pro pokrok na cestě osvobození a jsou transcendentální povahy (daivī prakṛti). Ti, kdo mají transcendentální povahu, kráčejí k osvobození. Naproti tomu ti, kdo jednají pod vlivem kvalit vášně a nevědomosti, osvobození nemohou dosáhnout. Buď budou muset zůstat v hmotném světě v podobě lidských bytostí, nebo sestoupí mezi zvířata či ještě nižší druhy. Zde v šestnácté kapitole Pán líčí transcendentální i démonskou povahu a vlastnosti, které jsou s nimi spojené. Rovněž popisuje klady a zápory těchto vlastností.

Velice důležité je slovo abhijātasya, jež se vztahuje na toho, jehož zrození vychází z transcendentální povahy či sklonů k božskému jednání. Zplození dítěte v božské atmosféře se ve védských písmech nazývá Garbhādhāna-saṁskāra. Pokud chtějí mít rodiče dítě obdařené božskými vlastnostmi, měli by následovat deset očistných principů doporučených pro společenský život lidské bytosti. V Bhagavad-gītě jsme již četli, že pohlavní život určený k plození dětí s dobrými vlastnostmi je samotný Kṛṣṇa. Pohlavní styk se nazavrhuje, pokud je na úrovni vědomí Kṛṣṇy. Ti, kdo si jsou vědomi Kṛṣṇy, by neměli plodit děti způsobem jako kočky a psi. Mají zajistit, aby si po narození mohly být vědomé Kṛṣṇy i ony. To by měla být výhoda dětí narozených otci a matce, kteří si jsou plně vědomi Kṛṣṇy.

Společenské zřízení zvané varṇāśrama-dharma, které rozděluje společnost na čtyři stavy duchovního života a čtyři třídy podle zaměstnání, se neřídí zrozením. Dělení odpovídá studijním schopnostem a jeho účelem je udržovat ve společnosti mír a blahobyt. Je řečeno, že zde uvedené povahové rysy jsou transcendentální a napomáhají všem dosahovat pokroku v duchovním chápání, aby mohli být vysvobozeni z hmotného světa.

Ve varnášramské společnosti je sannyāsī neboli ten, kdo žije ve stavu odříkání, považován za představeného či duchovního učitele všech společenských stavů a tříd. Brāhmaṇa je pokládán za duchovního učitele tří zbývajících částí společnosti — kṣatriyů, vaiśyů a śūdrů — ale sannyāsī, jenž stojí v celém zřízení nejvýše, je duchovním učitelem i pro brāhmaṇy. Prvním předpokladem, který musí splňovat, je nemít strach. Jelikož musí žít sám, bez podpory a bez záruky, že ho někdo podpoří, musí záviset pouze na milosti Nejvyšší Osobnosti Božství. Jestliže uvažuje: “Kdo mě ochrání, až se všemi přeruším styky?” není připraven žít ve stavu odříkání. Musí být naprosto přesvědčen o tom, že Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, je ve svém lokalizovaném aspektu Paramātmy stále v jeho nitru, vidí vše a vždy ví, co kdo zamýšlí udělat. Je tedy nutné, aby měl pevné přesvědčení, že se Kṛṣṇa v podobě Paramātmy postará o duši, která je Mu odevzdaná. Má si myslet: “Nikdy nebudu sám. I když budu žít v tom nejtemnějším lese, Kṛṣṇa bude se mnou a poskytne mi veškerou ochranu.” Takové přesvědčení se nazývá abhayam, stav beze strachu. Toto rozpoložení mysli je pro osobu žijící ve stavu odříkání nezbytné.

Dále je třeba se očišťovat. Ve stavu odříkání je nutné dodržovat mnoho pravidel a usměrnění. Ze všeho nejdůležitější je přísný zákaz jakéhokoliv důvěrného vztahu se ženami. Sannyāsīni nesmí se ženou ani mluvit o samotě. Pán Caitanya byl ideální sannyāsī, a když pobýval v Purī, Jeho oddané se k Němu nesměly přiblížit, ani aby Mu projevily úctu. Bylo jim doporučeno klanět se Mu zpovzdálí. To není známka nenávisti k ženám, ale omezení předepsané sannyāsīnům — nepřicházet do blízkosti žen. K očištění je třeba dodržovat usměrňující pravidla příslušného stavu. Sannyāsī má přísně zakázáno se důvěrně stýkat se ženami a vlastnit majetek za účelem smyslového požitku. Jak jsme již uvedli, ideálním sannyāsīnem byl samotný Pán Caitanya a na Jeho životě vidíme, že ve vztahu k ženám byl velmi striktní. I když je považován za nejvelkorysejší inkarnaci Boha, projevující milost těm nejpokleslejším podmíněným duším, co se týče styku se ženami striktně dodržoval usměrňující pravidla sannyāsu. Například Choṭa Haridāsa byl ve společnosti těch, kteří byli s Pánem Caitanyou v důvěrném styku, ale jednou nějak došlo k tomu, že žádostivě pohlédl na mladou ženu, a Pán byl tak přísný, že ho ihned zavrhl a již nikdy ho nechtěl mezi svými blízkými společníky vidět. Śrī Caitanya řekl: “Pro sannyāsīna nebo kohokoliv, kdo se chce vysvobodit ze zajetí hmotné přírody, pozvednout se na úroveň duchovní přirozenosti a vrátit se domů, zpátky k Bohu, je pohlížet na hmotné vlastnictví a ženy s myšlenkami na smyslový požitek — dokonce ani ne si s nimi užívat, ale jen na ně s touto touhou hledět — tak špatné, že by bylo lepší, kdyby spáchal sebevraždu, než aby trpěl takové nepřípustné touhy.”

Dalším aspektem je jñāna-yoga-vyavasthiti — rozvíjení poznání. Sannyāsī má rozdávat poznání hospodářům a všem, kdo zapomněli na skutečný život, zasvěcený duchovnímu pokroku. Má chodit od domu k domu a prosit o almužnu. To však neznamená, že je žebrák. Jednou z vlastností osob na transcendentální úrovni je také pokora — sannyāsī z pokory chodí ode dveří ke dveřím, a to nikoliv za účelem žebrání, ale aby navštěvoval hospodáře a probouzel v nich vědomí Kṛṣṇy. To je jeho povinnost. Pokud je skutečně pokročilý a nařídil mu to jeho duchovní učitel, má kázat o vědomí Kṛṣṇy pomocí logiky, a jestliže tak pokročilý není, nemá stav odříkání přijímat. I když se ale stalo, že bez dostatečného poznání tento stav přijal, měl by vždy pozorně naslouchat pravému duchovnímu učiteli, aby své poznání rozšířil. Sannyāsī, člen stavu odříkání, nesmí mít strach, musí se vyznačovat čistotou (sattva-saṁśuddhi) a setrvávat na úrovni poznání (jñāna-yoga).

Dalším rysem je dávání milodarů, a to je úkolem hospodářů. Ti si mají poctivě vydělávat na živobytí a padesát procent příjmu věnovat ve prospěch šíření vědomí Kṛṣṇy po celém světě. Každý hospodář by tedy měl přispívat organizacím, které usilují o tento cíl. Pro každý milodar je třeba najít správného příjemce. Jak bude vysvětleno později, jsou tři druhy milodarů — patřící ke kvalitám dobra, vášně a nevědomosti. Milodar patřící ke kvalitě dobra písma doporučují, ale milodary patřící ke kvalitám vášně a nevědomosti nikoliv, neboť ty jsou pouhým mrháním penězi. Podporovat se má jedině šíření vědomí Kṛṣṇy po celém světě. To je dobročinnost na úrovni kvality dobra.

Sebeovládání (dama) je zvláště určeno pro hospodáře. Není jen pro ostatní stavy nábožensky založené společnosti. Hospodář sice žije s manželkou, ale neměl by užívat smyslů k sexu, když to není třeba. Má dodržovat omezení, která se vztahují i na pohlavní styk — ten je dovolen jedině za účelem plození dětí. Jestliže nechce plodit děti, nemá si s manželkou užívat sexu. Moderní společnost holduje sexu s použitím antikoncepčních prostředků nebo ještě horších metod, jak se vyhnout zodpovědnosti, kterou znamená dítě. To není transcendentální, ale démonské. Jestliže chce kdokoliv — byť i hospodář — dosahovat pokroku v duchovním životě, musí usměrnit sex a neplodit děti bez toho, že by tím chtěl sloužit Kṛṣṇovi. Pokud je schopen plodit děti, které si budou vědomy Kṛṣṇy, může jich mít stovky, ale jinak se nemá jen oddávat smyslové rozkoši.

Oběť je další činnost, která náleží hospodářům, protože si vyžaduje velké množství peněz. Členové ostatních stavů (brahmacarya, vānaprastha a sannyāsa) žádné peníze nemají — živí se žebráním. Konání různých obětí je tedy vyhrazeno hospodářům. V souladu s pokyny védských písem by měli konat oběti zvané agni-hotra, ale ty jsou nyní nesmírně nákladné a pro hospodáře neuskutečnitelné. Nejlepší oběť doporučená pro tento věk se nazývá saṅkīrtana-yajña, zpívání Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Je tou nejlepší a nejlevnější obětí — každý ji může zavést do svého života a mít z ní prospěch. Rozdávat milodary, ovládat smysly a konat oběti jsou tedy tři povinnosti hospodáře.

Svādhyāya neboli studium Ved je určeno pro život studenta (brahmacarya). Brahmacārī nesmí mít žádný styk se ženami; musí žít v celibátu a pohroužit mysl do studia védské literatury, čímž rozvíjí duchovní poznání. To se nazývá svādhyāya.

Tapas, askeze, je zvláště pro osoby žijící v ústraní. Hospodář by neměl zůstat hospodářem celý život. Musí mít vždy na paměti, že jsou čtyři stavy — brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyās. To znamená, že po skončení období gṛhasthy neboli hospodáře má odejít do ústraní. Pokud osoba žije celkem sto let, má strávit dvacet pět let jako student, dvacet pět let s rodinou, dvacet pět let v ústraní a dvacet pět let ve stavu odříkání. Tak vypadají usměrnění védské náboženské výchovy. Muž, který odešel od rodiny, musí podstupovat askezi týkající se těla, mysli a jazyka. To je tapasya. Celá varnášramská společnost je předurčena k tapasyi, neboť bez ní nemůže být žádný člověk vysvobozen. Teorii, že askeze není třeba a že každý může stále jen spekulovat a všechno bude v pořádku, nedoporučují ani védské spisy, ani Bhagavad-gītā. Takové teorie rozvíjejí jedinci s postranními zájmy, kteří se snaží získat více stoupenců. Jakmile jsou někde omezení a usměrňující pravidla, lidé nemají zájem. Ti, kdo usilují o stoupence ve jménu náboženství, pro pouhou podívanou, proto neomezují své žáky ani sebe samotné. To však Vedy neschvalují.

Pokud jde o bráhmanskou vlastnost přímosti, netýká se pouze jednoho daného stavu, ale všech osob; ať patří k brahmacārī-āśramu, gṛhastha-āśramu, vānaprastha-āśramu či sannyāsa-āśramu. Každý má mít poctivé úmysly a být přímočarý.

Ahiṁsā znamená nepozastavovat vývoj žádné živé bytosti. Je nesprávné si myslet, že když duše není zabita ani se zabitím těla, není nic špatného na zabíjení zvířat s cílem smyslového požitku. Přestože lidé dnes mají dostatek obilí, ovoce a mléka, propadli jedení zvířat. Zabíjet zvěř není třeba — to je pokyn pro každého. Pokud není jiná možnost, zvíře se smí zabít, ale je nutné ho obětovat. Lidstvo však má dostatek potravy, a proto by se lidé, kterým jde o pokrok v duchovní realizaci, neměli na zvířatech dopouštět násilí. Skutečná ahiṁsā znamená nebránit nikomu v jeho vývoji. Zvířata také v evoluci postupují dopředu — tím, že se jejich duše převtěluje z jedné úrovně zvířecího života na druhou. Je-li určité zvíře zabito, postup duše je pozastaven. Má vymezenou dobu, jež má strávit v určitém těle, a pokud je před jejím vypršením tělo zabito, duše se musí vrátit do stejné formy života a zbývající roky či dny v ní dožít, aby mohla přejít do dalšího druhu. Kvůli pouhému uspokojení svých chuťových buněk by tedy nikdo neměl zpomalovat tento vývoj.

Satyam znamená nepřekrucovat pravdu tak, aby vyhovovala nějakému osobnímu zájmu. Ve védské literatuře jsou jisté pasáže, kterým je těžké porozumět, avšak jejich smysl je třeba poznat obracením se na pravého duchovního učitele. To je způsob, jak pochopit Vedy. Slovo śruti vyjadřuje, že je třeba naslouchat autoritě. Nikdo by neměl vytvářet nějaký vlastní výklad, který by vyhovoval jeho osobnímu zájmu. Například k Bhagavad-gītě bylo sepsáno mnoho komentářů, které mylně vykládají původní text. Je nutné podávat správný význam jednotlivých slov a ten se je třeba dozvědět od pravého duchovního učitele.

Akrodha znamená ovládat hněv. I v situacích, kdy dojde k provokaci, je třeba být snášenlivý. Jakmile se totiž někdo jednou rozhněvá, celé jeho tělo se znečistí. Hněv pochází z kvality vášně, a proto se ho ten, kdo je na transcendentální úrovni, má zdržet. Slovem apaiśunam se rozumí nesužovat druhé tím, že bychom na nich hledali chyby nebo je zbytečně opravovali. Nazvat zloděje zlodějem samozřejmě není vyhledávání chyb, ale ten, kdo usiluje o pokrok v duchovním životě, by se dopustil urážky a velice si uškodil, kdyby nazval zlodějem čestného člověka. Hrī znamená být velmi zdrženlivý a nedopustit se odporných činů. Acāpalam neboli odhodlání vyjadřuje, že při své snaze nemáme podléhat vzrušení či zklamání. Pokud se nám něco nepodaří, nemáme toho litovat, ale s trpělivostí a odhodláním pokračovat.

Slova tejas je zde použito ve vztahu ke kṣatriyům. Kṣatriyové mají být vždy silní, aby dokázali chránit slabé. Nesmějí zaujímat postoj nenásilí. Pokud je násilí zapotřebí, musí ho předvést. Za jistých okolností však může ten, kdo je schopen podrobit si nepřítele, projevit schopnost odpouštět. Drobnější přestupky může prominout.

Śaucam je čistota — nejen mysli a těla, ale i co se týče jednání. Zvláště se vztahuje na obchodníky, kteří by neměli provozovat šmelinářství. Nāti-mānitā, neočekávání úcty, se týká vrstvy śūdrů, dělníků, kterou Vedy řadí ze čtyř společenských skupin nejníže. Śūdrové by se měli spokojit se svým postavením a nezpychnout; pocty a sláva jsou pro ně nežádoucí. V zájmu zachování společenského řádu jsou povinni projevovat úctu vyšším vrstvám.

Všech uvedených dvacet šest předností je transcendentálních. Mají se rozvíjet s ohledem na duchovní a společenské postavení. Jde o to, že i když jsou hmotné podmínky spojeny s utrpením, rozvíjením těchto předností v praxi všemi stavy lidské společnosti lze postupně dosáhnout nejvyšší úrovně transcendentální realizace.