Skip to main content

TEXTS 1-3

TEXTS 1-3

Verš

Texte

śrī-bhagavān uvāca
abhayaṁ sattva-saṁśuddhir
jñāna-yoga-vyavasthitiḥ
dānaṁ damaś ca yajñaś ca
svādhyāyas tapa ārjavam
śrī-bhagavān uvāca
abhayaṁ sattva-saṁśuddhir
jñāna-yoga-vyavasthitiḥ
dānaṁ damaś ca yajñaś ca
svādhyāyas tapa ārjavam
ahiṁsā satyam akrodhas
tyāgaḥ śāntir apaiśunam
dayā bhūteṣv aloluptvaṁ
mārdavaṁ hrīr acāpalam
ahiṁsā satyam akrodhas
tyāgaḥ śāntir apaiśunam
dayā bhūteṣv aloluptvaṁ
mārdavaṁ hrīr acāpalam
tejaḥ kṣamā dhṛtiḥ śaucam
adroho nāti-mānitā
bhavanti sampadaṁ daivīm
abhijātasya bhārata
tejaḥ kṣamā dhṛtiḥ śaucam
adroho nāti-mānitā
bhavanti sampadaṁ daivīm
abhijātasya bhārata

Synonyma

Synonyms

śrī-bhagavān uvāca — Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil; abhayam — nepřítomnost strachu; sattva-saṁśuddhiḥ — očišťování se; jñāna — na úrovni poznání; yoga — spojení; vyavasthitiḥ — spočinutí; dānam — dávání milodarů; damaḥ — ovládání mysli; ca — a; yajñaḥ — konání oběti; ca — a; svādhyāyaḥ — studium védské literatury; tapaḥ — askeze; ārjavam — přímost; ahiṁsā — nenásilí; satyam — věrnost pravdě; akrodhaḥ — nepodléhání hněvu; tyāgaḥ — odříkání; śāntiḥ — klid; apaiśunam — nechuť k vyhledávání chyb; dayā — soucit; bhūteṣu — se všemi živými bytostmi; aloluptvam — oproštěnost od chamtivosti; mārdavam — mírnost; hrīḥ — zdrženlivost; acāpalam — odhodlání; tejaḥ — síla; kṣamā — schopnost odpouštět; dhṛtiḥ — neochvějnost; śaucam — čistota; adrohaḥ — oproštěnost od zášti; na — ne; ati-mānitā — očekávání úcty; bhavanti — jsou; sampadam — rysy; daivīm — transcendentální povahy; abhijātasya — toho, kdo zrozením odpovídá; bhārata — ó synu Bharaty.

śrī-bhagavān uvāca: Dieu, la Personne Suprême, dit; abhayam: l’absence de crainte; sattva-saṁśuddhiḥ: la purification de l’existence; jñāna: à la connaissance; yoga: de se rattacher; vyavasthitiḥ: le fait; dānam: la charité; damaḥ: la maîtrise du mental; ca: et; yajñaḥ: l’exécution des sacrifices; ca: et; svādhyāyaḥ: l’étude des Écritures védiques; tapaḥ: l’austérité; ārjavam: la simplicité; ahiṁsā: la non-violence; satyam: la véracité; akrodhaḥ: l’absence de colère; tyāgaḥ: le renoncement; śāntiḥ: la sérénité; apaiśunam: l’aversion pour la critique; dayā: la compassion; bhūteṣu: envers tous les êtres; aloluptvam: l’absence de convoitise; mārdavam: la douceur; hrīḥ: la modestie; acāpalam: la détermination; tejaḥ: la vigueur; kṣamā: le pardon; dhṛtiḥ: la force morale; śaucam: la propreté, la pureté; adrohaḥ: l’absence d’envie; na: pas; ati-mānitā: l’espoir d’honneur; bhavanti: sont; sampadam: les qualités; daivīm: la nature transcendantale; abhijātasya: de celui qui est né de; bhārata: ô descendant de Bharata.

Překlad

Translation

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, pravil: Nepřítomnost strachu, očišťování se, rozvíjení duchovního poznání, dávání milodarů, sebeovládání, konání oběti, studium Ved, askeze, přímost, nenásilí, věrnost pravdě, nepodléhání hněvu, odříkání, klid, nechuť k vyhledávání chyb, soucit se všemi živými bytostmi, oproštěnost od chamtivosti, mírnost, zdrženlivost, stálé odhodlání, síla, schopnost odpouštět, neochvějnost, čistota a oproštěnost od zášti a od prahnutí po úctě — tyto transcendentální rysy patří k lidem s božskou povahou, synu Bharaty.

Dieu, la Personne Suprême, dit: Le fait d’être dénué de crainte, de purifier son existence, de cultiver le savoir spirituel, de faire la charité, d’accomplir des sacrifices et des austérités, d’étudier les Védas, de se maîtriser, d’être simple, non violent, véridique, sans colère et sans convoitise, le fait de pratiquer le renoncement, d’éprouver de la compassion pour autrui et de l’aversion pour la critique, d’être serein, doux, modeste, animé d’une ferme détermination, d’être énergique, pur, enclin au pardon, doté de force morale mais dénué d’envie et de soif des honneurs, toutes ces qualités transcendantales, ô descendant de Bharata, sont le propre des hommes pieux dont la nature est divine.

Význam

Purport

Na začátku patnácté kapitoly byl uveden popis banyánu představujícího tento hmotný svět. Jeho postranní kořeny byly přirovnány k činnostem živých bytostí, z nichž některé jsou příznivé a jiné nepříznivé. V deváté kapitole bylo také vysvětleno, kdo jsou devové, osoby s božskou povahou, a kdo asurové, bezbožné osoby neboli démoni. Z hlediska védských zvyklostí jsou činnosti na úrovni kvality dobra pokládány za příznivé pro pokrok na cestě osvobození a jsou transcendentální povahy (daivī prakṛti). Ti, kdo mají transcendentální povahu, kráčejí k osvobození. Naproti tomu ti, kdo jednají pod vlivem kvalit vášně a nevědomosti, osvobození nemohou dosáhnout. Buď budou muset zůstat v hmotném světě v podobě lidských bytostí, nebo sestoupí mezi zvířata či ještě nižší druhy. Zde v šestnácté kapitole Pán líčí transcendentální i démonskou povahu a vlastnosti, které jsou s nimi spojené. Rovněž popisuje klady a zápory těchto vlastností.

Au début du quinzième chapitre, l’arbre banian a été décrit comme la représentation schématique du monde matériel. Ses racines adventives représentent les activités des êtres vivants, activités tantôt favorables, tantôt défavorables. Il fut question d’autre part dans le neuvième chapitre des devas, les êtres pieux, et des asuras, les êtres démoniaques. D’après les enseignements védiques, les actes inspirés par la vertu favorisent le progrès sur la voie de la libération et sont dits de nature transcendantale (daivī-prakṛti). Les hommes qui sont dotés d’une telle nature avancent donc sur le chemin de la libération. Pour ceux, en revanche, qui agissent sous l’emprise de la passion et de l’ignorance, la libération est inaccessible. Ils doivent demeurer dans l’univers matériel et revêtir soit la forme humaine, soit celle d’un animal ou d’une espèce encore inférieure. Dans ce chapitre, le Seigneur va décrire les natures divine et démoniaque, détailler leurs attributs respectifs et mettre en évidence leurs aspects positifs et négatifs.

Velice důležité je slovo abhijātasya, jež se vztahuje na toho, jehož zrození vychází z transcendentální povahy či sklonů k božskému jednání. Zplození dítěte v božské atmosféře se ve védských písmech nazývá Garbhādhāna-saṁskāra. Pokud chtějí mít rodiče dítě obdařené božskými vlastnostmi, měli by následovat deset očistných principů doporučených pro společenský život lidské bytosti. V Bhagavad-gītě jsme již četli, že pohlavní život určený k plození dětí s dobrými vlastnostmi je samotný Kṛṣṇa. Pohlavní styk se nazavrhuje, pokud je na úrovni vědomí Kṛṣṇy. Ti, kdo si jsou vědomi Kṛṣṇy, by neměli plodit děti způsobem jako kočky a psi. Mají zajistit, aby si po narození mohly být vědomé Kṛṣṇy i ony. To by měla být výhoda dětí narozených otci a matce, kteří si jsou plně vědomi Kṛṣṇy.

Le mot abhijātasya désigne tout homme qui dès la naissance se pare de qualités et de penchants divins. Il revêt ici une grande importance. Lorsque les Écrits védiques parlent de garbhādhāna-saṁskāra, ils font référence au fait d’engendrer un enfant dans une atmosphère divine. Si les parents souhaitent avoir un enfant doté d’attributs divins, ils doivent observer les dix saṁskāras (sacrements) recommandés dans la vie sociale de l’être humain. Nous avons vu dans un chapitre antérieur que l’acte sexuel, lorsqu’il vise à engendrer un enfant vertueux, représente Kṛṣṇa Lui-même. La vie sexuelle n’est pas condamnée, pourvu qu’elle s’accomplisse dans la conscience de Kṛṣṇa. Les dévots du Seigneur ne doivent évidemment pas engendrer des enfants comme le feraient des chiens ou des chats, car ils doivent veiller à ce que leur progéniture devienne à son tour consciente de Kṛṣṇa. Telle est la bénédiction que reçoit un enfant né d’un père et d’une mère absorbés dans la conscience de Kṛṣṇa.

Společenské zřízení zvané varṇāśrama-dharma, které rozděluje společnost na čtyři stavy duchovního života a čtyři třídy podle zaměstnání, se neřídí zrozením. Dělení odpovídá studijním schopnostem a jeho účelem je udržovat ve společnosti mír a blahobyt. Je řečeno, že zde uvedené povahové rysy jsou transcendentální a napomáhají všem dosahovat pokroku v duchovním chápání, aby mohli být vysvobozeni z hmotného světa.

Le système social appelé varṇāśrama-dharma, qui partage la société en quatre classes sociales et quatre ordres spirituels, n’est pas fondé sur le principe d’hérédité. Ces groupes sont déterminés par les qualifications et la formation personnelle des individus, et ont pour finalité la paix et la prospérité de la société.

Les qualités qu’énumère notre verset sont dites transcendantales car elles permettent à l’homme d’accroître son entendement spirituel, et par là de se libérer du monde matériel.

Ve varnášramské společnosti je sannyāsī neboli ten, kdo žije ve stavu odříkání, považován za představeného či duchovního učitele všech společenských stavů a tříd. Brāhmaṇa je pokládán za duchovního učitele tří zbývajících částí společnosti — kṣatriyů, vaiśyů a śūdrů — ale sannyāsī, jenž stojí v celém zřízení nejvýše, je duchovním učitelem i pro brāhmaṇy. Prvním předpokladem, který musí splňovat, je nemít strach. Jelikož musí žít sám, bez podpory a bez záruky, že ho někdo podpoří, musí záviset pouze na milosti Nejvyšší Osobnosti Božství. Jestliže uvažuje: “Kdo mě ochrání, až se všemi přeruším styky?” není připraven žít ve stavu odříkání. Musí být naprosto přesvědčen o tom, že Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, je ve svém lokalizovaném aspektu Paramātmy stále v jeho nitru, vidí vše a vždy ví, co kdo zamýšlí udělat. Je tedy nutné, aby měl pevné přesvědčení, že se Kṛṣṇa v podobě Paramātmy postará o duši, která je Mu odevzdaná. Má si myslet: “Nikdy nebudu sám. I když budu žít v tom nejtemnějším lese, Kṛṣṇa bude se mnou a poskytne mi veškerou ochranu.” Takové přesvědčení se nazývá abhayam, stav beze strachu. Toto rozpoložení mysli je pro osobu žijící ve stavu odříkání nezbytné.

Dans le varṇāśrama-dharma, le sannyāsī (celui qui a embrassé l’ordre du renoncement) est considéré comme la tête, le maître spirituel de tous les varṇas et āśramas. Le brāhmaṇa, certes, est le maître spirituel des membres des trois autres classes sociales – kṣatriyas, vaiśyas et śūdras –, mais le sannyāsī, au sommet de l’institution du varṇāśrama, est un maître spirituel même pour le brāhmaṇa. Le sannyāsī doit tout d’abord être sans crainte. Parce qu’il lui faut vivre seul, sans soutien, ou sans certitude de soutien, il ne doit dépendre que de la miséricorde de Dieu, la Personne Suprême. Celui qui se demande encore comment il sera protégé une fois que seront tranchés ses liens avec la famille et la société ne doit pas accepter l’ordre du renoncement. II doit être tout à fait convaincu que Kṛṣṇa, Dieu, la Personne Suprême, Se trouve toujours dans son cœur sous Son aspect localisé, le Paramātmā, et qu’ainsi Il voit tout et sait toujours tout de ses intentions. Il lui faut donc posséder une foi ferme en Kṛṣṇa, l’Âme Suprême, qui protège celui qui s’est abandonné à Lui. « Je ne serai jamais seul », doit-il penser, « et même au cœur des forêts les plus sombres, Kṛṣṇa sera présent et m’accordera toute protection. » Celui qui a cette conviction est abhaya, dénué de toute crainte. Un tel état d’esprit est indispensable au sannyāsī.

Dále je třeba se očišťovat. Ve stavu odříkání je nutné dodržovat mnoho pravidel a usměrnění. Ze všeho nejdůležitější je přísný zákaz jakéhokoliv důvěrného vztahu se ženami. Sannyāsīni nesmí se ženou ani mluvit o samotě. Pán Caitanya byl ideální sannyāsī, a když pobýval v Purī, Jeho oddané se k Němu nesměly přiblížit, ani aby Mu projevily úctu. Bylo jim doporučeno klanět se Mu zpovzdálí. To není známka nenávisti k ženám, ale omezení předepsané sannyāsīnům — nepřicházet do blízkosti žen. K očištění je třeba dodržovat usměrňující pravidla příslušného stavu. Sannyāsī má přísně zakázáno se důvěrně stýkat se ženami a vlastnit majetek za účelem smyslového požitku. Jak jsme již uvedli, ideálním sannyāsīnem byl samotný Pán Caitanya a na Jeho životě vidíme, že ve vztahu k ženám byl velmi striktní. I když je považován za nejvelkorysejší inkarnaci Boha, projevující milost těm nejpokleslejším podmíněným duším, co se týče styku se ženami striktně dodržoval usměrňující pravidla sannyāsu. Například Choṭa Haridāsa byl ve společnosti těch, kteří byli s Pánem Caitanyou v důvěrném styku, ale jednou nějak došlo k tomu, že žádostivě pohlédl na mladou ženu, a Pán byl tak přísný, že ho ihned zavrhl a již nikdy ho nechtěl mezi svými blízkými společníky vidět. Śrī Caitanya řekl: “Pro sannyāsīna nebo kohokoliv, kdo se chce vysvobodit ze zajetí hmotné přírody, pozvednout se na úroveň duchovní přirozenosti a vrátit se domů, zpátky k Bohu, je pohlížet na hmotné vlastnictví a ženy s myšlenkami na smyslový požitek — dokonce ani ne si s nimi užívat, ale jen na ně s touto touhou hledět — tak špatné, že by bylo lepší, kdyby spáchal sebevraždu, než aby trpěl takové nepřípustné touhy.”

Le sannyāsī doit également purifier son existence. De nombreuses règles, de nombreux principes, doivent être observés à cet effet au sein de l’ordre du renoncement. Il lui est tout d’abord – et il s’agit du principe le plus important – strictement défendu d’entretenir des rapports intimes avec une femme. Il lui est même défendu de parler à une femme en un lieu solitaire. Caitanya Mahāprabhu montra l’exemple du parfait sannyāsī: quand Il était à Purī, Ses dévotes ne pouvaient même pas s’approcher de Lui pour présenter leurs hommages. Elles étaient invitées à se prosterner à distance. Il ne faut certes pas voir là une aversion pour les femmes, mais seulement un règlement qui commande au sannyāsī de n’avoir aucun lien étroit avec elles. Afin de purifier son existence, l’homme doit suivre les règles prescrites par ses varṇa et āśrama respectifs. Dans le cas du sannyāsī, il est strictement interdit d’entretenir des liens intimes avec les femmes, ou de posséder des richesses pour son seul profit.

Śrī Caitanya était le sannyāsī idéal, et nous avons vu que dans Sa vie, Il était très strict dans Ses rapports avec les femmes. Bien qu’Il ait pris sous Sa protection les âmes les plus déchues, et qu’on Le tienne donc pour l’avatāra le plus libéral, Il suivait strictement les règles du sannyāsa concernant le sexe opposé. L’un de Ses compagnons intimes, Choṭa Haridāsa, jeta en Sa présence un regard concupiscent sur une jeune femme. Śrī Caitanya était si strict qu’Il l’exclut aussitôt de Son entourage et prononça ces paroles: « Pour un sannyāsī, ou quiconque aspire à se défaire de l’emprise de la matière et s’efforce de s’élever spirituellement pour retourner à Dieu, en sa demeure éternelle, tourner son regard vers les biens matériels et les femmes (sans même en jouir, mais animé de ce désir) est un acte si condamnable, qu’il vaut mieux se suicider plutôt que de connaître des désirs aussi illicites. » Telles sont donc les voies de la purification.

Dalším aspektem je jñāna-yoga-vyavasthiti — rozvíjení poznání. Sannyāsī má rozdávat poznání hospodářům a všem, kdo zapomněli na skutečný život, zasvěcený duchovnímu pokroku. Má chodit od domu k domu a prosit o almužnu. To však neznamená, že je žebrák. Jednou z vlastností osob na transcendentální úrovni je také pokora — sannyāsī z pokory chodí ode dveří ke dveřím, a to nikoliv za účelem žebrání, ale aby navštěvoval hospodáře a probouzel v nich vědomí Kṛṣṇy. To je jeho povinnost. Pokud je skutečně pokročilý a nařídil mu to jeho duchovní učitel, má kázat o vědomí Kṛṣṇy pomocí logiky, a jestliže tak pokročilý není, nemá stav odříkání přijímat. I když se ale stalo, že bez dostatečného poznání tento stav přijal, měl by vždy pozorně naslouchat pravému duchovnímu učiteli, aby své poznání rozšířil. Sannyāsī, člen stavu odříkání, nesmí mít strach, musí se vyznačovat čistotou (sattva-saṁśuddhi) a setrvávat na úrovni poznání (jñāna-yoga).

Le prochain point concerne le jñāna-yoga-vyavasthiti: le développement du savoir spirituel. Le rôle du sannyāsī est de dispenser le savoir spirituel aux chefs de famille et plus généralement à tous ceux qui ont oublié que la vie humaine a pour but le progrès spirituel. Même si pour subvenir à ses besoins, le sannyāsī doit demander l’aumône de porte en porte, il ne convient évidemment pas de le voir comme un mendiant. Car c’est par pure humilité, autre qualité spirituelle de l’être accompli, qu’il va de porte en porte visiter les familles. Il le fait pour les sensibiliser à la conscience de Kṛṣṇa, et non pour mendier. Tel est le devoir du sannyāsī. Si un disciple est véritablement avancé dans la vie dévotionnelle, et que son maître spirituel le lui enjoint, il doit prêcher avec logique et raison la conscience de Kṛṣṇa. Mais s’il ne remplit pas cette condition, il vaut mieux pour lui éviter d’embrasser l’ordre du renoncement. Et s’il se trouve qu’il a accepté le sannyāsa sans posséder une connaissance suffisante, il doit alors cultiver le savoir en recevant l’enseignement d’un maître spirituel authentique. Le sannyāsī, donc, doit être dénué de toute crainte (abhaya), pur (sattva-saṁśuddhi) et avoir la connaissance (jñāna-yoga).

Dalším rysem je dávání milodarů, a to je úkolem hospodářů. Ti si mají poctivě vydělávat na živobytí a padesát procent příjmu věnovat ve prospěch šíření vědomí Kṛṣṇy po celém světě. Každý hospodář by tedy měl přispívat organizacím, které usilují o tento cíl. Pro každý milodar je třeba najít správného příjemce. Jak bude vysvětleno později, jsou tři druhy milodarů — patřící ke kvalitám dobra, vášně a nevědomosti. Milodar patřící ke kvalitě dobra písma doporučují, ale milodary patřící ke kvalitám vášně a nevědomosti nikoliv, neboť ty jsou pouhým mrháním penězi. Podporovat se má jedině šíření vědomí Kṛṣṇy po celém světě. To je dobročinnost na úrovni kvality dobra.

Les actes de charité concernent plus particulièrement le groupe des gṛhasthas. Ces derniers sont en effet tenus de gagner honnêtement leur vie et d’offrir la moitié de leur gain à des institutions qui se chargent de propager universellement la conscience de Kṛṣṇa. La charité doit être faite aux hommes qui en sont dignes. Comme l’enseignera plus loin la Bhagavad-gītā, on compte divers types d’actes charitables, qui relèvent soit de la vertu, soit de la passion, soit de l’ignorance. Si les Écritures recommandent les actes de charité accomplis dans la vertu, elles n’encouragent nullement la charité faite sous l’influence de la passion et de l’ignorance, qui n’est qu’un simple gaspillage. La charité ne doit avoir pour objet que la propagation de la conscience de Kṛṣṇa à travers le monde. Alors pourra-t-on parler de charité relevant de la vertu.

Sebeovládání (dama) je zvláště určeno pro hospodáře. Není jen pro ostatní stavy nábožensky založené společnosti. Hospodář sice žije s manželkou, ale neměl by užívat smyslů k sexu, když to není třeba. Má dodržovat omezení, která se vztahují i na pohlavní styk — ten je dovolen jedině za účelem plození dětí. Jestliže nechce plodit děti, nemá si s manželkou užívat sexu. Moderní společnost holduje sexu s použitím antikoncepčních prostředků nebo ještě horších metod, jak se vyhnout zodpovědnosti, kterou znamená dítě. To není transcendentální, ale démonské. Jestliže chce kdokoliv — byť i hospodář — dosahovat pokroku v duchovním životě, musí usměrnit sex a neplodit děti bez toho, že by tím chtěl sloužit Kṛṣṇovi. Pokud je schopen plodit děti, které si budou vědomy Kṛṣṇy, může jich mít stovky, ale jinak se nemá jen oddávat smyslové rozkoši.

Bien que dama (la maîtrise de soi) soit propre à tous les āśramas, elle concerne néanmoins tout particulièrement le gṛhastha. Même s’il vit avec son épouse, le gṛhastha ne doit pas s’adonner sans restriction au plaisir sexuel. Il doit en effet s’astreindre à observer certaines règles. L’acte sexuel n’aura d’autre but que la procréation. Et si le gṛhastha ne souhaite pas avoir d’enfant, il devra s’abstenir des plaisirs de la chair. Les hommes d’aujourd’hui font usage de contraceptifs ou de méthodes plus odieuses encore, afin de jouir des plaisirs charnels sans avoir à assumer la responsabilité qu’implique la naissance d’un enfant. Ce n’est certes pas là un signe de nature divine, mais bien un signe de nature démoniaque. Quiconque désire progresser dans la voie spirituelle, fût-il marié, se doit de contrôler sa vie sexuelle et de ne pas engendrer de descendance si ce n’est pour servir Kṛṣṇa. Si un homme peut assurer que ses enfants deviendront conscients de Kṛṣṇa, qu’il en mette des centaines au monde, sinon, mieux vaut ne pas se livrer aux actes sexuels pour le simple plaisir des sens.

Oběť je další činnost, která náleží hospodářům, protože si vyžaduje velké množství peněz. Členové ostatních stavů (brahmacarya, vānaprastha a sannyāsa) žádné peníze nemají — živí se žebráním. Konání různých obětí je tedy vyhrazeno hospodářům. V souladu s pokyny védských písem by měli konat oběti zvané agni-hotra, ale ty jsou nyní nesmírně nákladné a pro hospodáře neuskutečnitelné. Nejlepší oběť doporučená pro tento věk se nazývá saṅkīrtana-yajña, zpívání Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Je tou nejlepší a nejlevnější obětí — každý ji může zavést do svého života a mít z ní prospěch. Rozdávat milodary, ovládat smysly a konat oběti jsou tedy tři povinnosti hospodáře.

L’offrande d’oblations est plus particulièrement du ressort du gṛhastha, car elle nécessite de grosses sommes d’argent que ne possèdent pas les membres des autres ordres – brahmacārīs, vānaprasthas et sannyāsīs vivant d’aumônes. Les Écrits védiques recommandent différents sacrifices au gṛhastha, tel l’agni-hotra par exemple. Mais ce sacrifice requiert tant de richesses qu’aucun gṛhastha ne peut aujourd’hui l’accomplir. Aussi, le meilleur sacrifice pour notre âge, et le moins onéreux, est le saṅkīrtana-yajña, le chant du mahā-mantra: Hare Kṛṣṇa Hare Kṛṣṇa Kṛṣṇa Kṛṣṇa Hare Hare / Hare Rāma Hare Rāma Rāma Rāma Hare Hare. Tous peuvent l’adopter et en recevoir les bienfaits. Ainsi, la charité, la maîtrise des sens et les sacrifices sont particulièrement assignés au gṛhastha.

Svādhyāya neboli studium Ved je určeno pro život studenta (brahmacarya). Brahmacārī nesmí mít žádný styk se ženami; musí žít v celibátu a pohroužit mysl do studia védské literatury, čímž rozvíjí duchovní poznání. To se nazývá svādhyāya.

Svādhyāya, l’étude des Védas, concerne en premier lieu le brahmacārī (l’étudiant). Il doit éviter tout lien étroit avec les femmes. Sa vie doit être une vie de continence et d’absorption dans l’étude des Écritures védiques afin de cultiver le savoir spirituel.

Tapas, askeze, je zvláště pro osoby žijící v ústraní. Hospodář by neměl zůstat hospodářem celý život. Musí mít vždy na paměti, že jsou čtyři stavy — brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyās. To znamená, že po skončení období gṛhasthy neboli hospodáře má odejít do ústraní. Pokud osoba žije celkem sto let, má strávit dvacet pět let jako student, dvacet pět let s rodinou, dvacet pět let v ústraní a dvacet pět let ve stavu odříkání. Tak vypadají usměrnění védské náboženské výchovy. Muž, který odešel od rodiny, musí podstupovat askezi týkající se těla, mysli a jazyka. To je tapasya. Celá varnášramská společnost je předurčena k tapasyi, neboť bez ní nemůže být žádný člověk vysvobozen. Teorii, že askeze není třeba a že každý může stále jen spekulovat a všechno bude v pořádku, nedoporučují ani védské spisy, ani Bhagavad-gītā. Takové teorie rozvíjejí jedinci s postranními zájmy, kteří se snaží získat více stoupenců. Jakmile jsou někde omezení a usměrňující pravidla, lidé nemají zájem. Ti, kdo usilují o stoupence ve jménu náboženství, pro pouhou podívanou, proto neomezují své žáky ani sebe samotné. To však Vedy neschvalují.

L’austérité (tapas) se pratique plus particulièrement lorsque l’être entame la période dite de retraite. L’homme ne doit pas demeurer chef de famille toute sa vie. Il doit toujours se rappeler que la vie spirituelle comporte quatre ordres: le brahmacarya, le gṛhastha, le vānaprastha et le sannyāsa. Ainsi, après le gṛhastha, il doit abandonner les activités familiales et se retirer. Pour donner un ordre de grandeur approximatif, sur cent ans on devrait suivre le brahmacarya pendant vingt-cinq ans, pendant vingt-cinq le gṛhastha, vingt-cinq le vānaprastha et vingt-cinq le sannyāsa. Telle est la discipline spirituelle dans la société védique. En quittant la vie de famille, on doit pratiquer certaines austérités du corps, du mental et de la langue. C’est ce qu’on appelle tapasya.

En fait, ce tapasya est recommandé pour toutes les divisions du varṇāśrama-dharma. Sans tapasya, sans austérité, nul homme ne peut obtenir la libération. À aucun moment, la Bhagavad-gītā – et aucun autre Écrit védique d’ailleurs – ne fait état d’une théorie qui rejetterait les austérités ou qui admettrait qu’on puisse se livrer sans danger à toutes sortes de spéculations. Ces théories sont l’invention de spiritualistes de parade qui ne cherchent qu’à accroître le nombre de leurs disciples. Dès qu’il est question de suivre certaines règles, certaines restrictions, les gens deviennent réticents. Aussi, ceux qui, sous couvert de religion veulent des disciples pour la gloire, n’observent ni ne font observer à leurs élèves aucun principe régulateur. Les Védas n’approuvent pas de telles supercheries.

Pokud jde o bráhmanskou vlastnost přímosti, netýká se pouze jednoho daného stavu, ale všech osob; ať patří k brahmacārī-āśramu, gṛhastha-āśramu, vānaprastha-āśramu či sannyāsa-āśramu. Každý má mít poctivé úmysly a být přímočarý.

Quant à la simplicité, bien qu’elle soit une qualité brahmanique, elle doit être adoptée, non pas par les membres d’un āśrama particulier, mais bien par tous les hommes, qu’ils soient brahmacārīs, gṛhasthas, vānaprasthas ou sannyāsīs. Tous doivent être simples et francs.

Ahiṁsā znamená nepozastavovat vývoj žádné živé bytosti. Je nesprávné si myslet, že když duše není zabita ani se zabitím těla, není nic špatného na zabíjení zvířat s cílem smyslového požitku. Přestože lidé dnes mají dostatek obilí, ovoce a mléka, propadli jedení zvířat. Zabíjet zvěř není třeba — to je pokyn pro každého. Pokud není jiná možnost, zvíře se smí zabít, ale je nutné ho obětovat. Lidstvo však má dostatek potravy, a proto by se lidé, kterým jde o pokrok v duchovní realizaci, neměli na zvířatech dopouštět násilí. Skutečná ahiṁsā znamená nebránit nikomu v jeho vývoji. Zvířata také v evoluci postupují dopředu — tím, že se jejich duše převtěluje z jedné úrovně zvířecího života na druhou. Je-li určité zvíře zabito, postup duše je pozastaven. Má vymezenou dobu, jež má strávit v určitém těle, a pokud je před jejím vypršením tělo zabito, duše se musí vrátit do stejné formy života a zbývající roky či dny v ní dožít, aby mohla přejít do dalšího druhu. Kvůli pouhému uspokojení svých chuťových buněk by tedy nikdo neměl zpomalovat tento vývoj.

Ahiṁsā signifie que l’on ne doit interrompre l’évolution spirituelle d’aucun être vivant. Gardons-nous de croire que, puisque l’étincelle spirituelle ne périt jamais et survit au corps, il n’y a aucun mal à massacrer les animaux pour la satisfaction de nos sens. Bien qu’il puisse abondamment se nourrir de céréales, de fruits et de lait, l’homme d’aujourd’hui reste attaché à manger de la chair animale. Il n’est nul besoin d’abattre les animaux. Et personne ne fait exception à cette règle. S’il n’était pas d’autre choix, on pourrait à la rigueur tuer un animal, mais il faudrait alors l’offrir en sacrifice. Pour résumer, nous dirons que l’homme désireux de progresser dans la réalisation spirituelle ne doit à aucun prix, quand abonde la nourriture, faire violence aux animaux. L’ahiṁsā véritable consiste à ne freiner la progression d’aucun être, quel qu’il soit. Les animaux, en transmigrant d’une espèce à une autre, suivent une évolution et progressent eux aussi. Quand un animal est tué, son progrès est freiné. Il devra, avant de s’élever à l’espèce animale supérieure, revenir dans la forme de vie qu’il a prématurément quittée pour y achever son dû de jours ou d’années. On ne doit donc pas ralentir l’évolution des animaux pour la seule satisfaction de son palais. C’est ce qu’on appelle ahiṁsā.

Satyam znamená nepřekrucovat pravdu tak, aby vyhovovala nějakému osobnímu zájmu. Ve védské literatuře jsou jisté pasáže, kterým je těžké porozumět, avšak jejich smysl je třeba poznat obracením se na pravého duchovního učitele. To je způsob, jak pochopit Vedy. Slovo śruti vyjadřuje, že je třeba naslouchat autoritě. Nikdo by neměl vytvářet nějaký vlastní výklad, který by vyhovoval jeho osobnímu zájmu. Například k Bhagavad-gītě bylo sepsáno mnoho komentářů, které mylně vykládají původní text. Je nutné podávat správný význam jednotlivých slov a ten se je třeba dozvědět od pravého duchovního učitele.

Le mot satyam nous indique que l’on ne doit pas déformer la vérité à des fins personnelles. Certains passages des Écrits védiques sont difficiles, aussi doit-on en étudier la signification et le but auprès d’un maître spirituel authentique. C’est la seule façon de comprendre les Védas. Le mot śruti signifie que l’on doit écouter et recevoir la connaissance des lèvres d’une personne qui fait autorité en la matière. On ne doit pas interpréter les Écritures afin de servir quelque motif personnel. Nombreux sont les commentaires sur la Bhagavad-gītā qui déforment le sens du texte originel. Mais on doit donner à chaque mot son vrai sens, et cela, répétons-le, seul un maître spirituel authentique est habilité à le faire.

Akrodha znamená ovládat hněv. I v situacích, kdy dojde k provokaci, je třeba být snášenlivý. Jakmile se totiž někdo jednou rozhněvá, celé jeho tělo se znečistí. Hněv pochází z kvality vášně, a proto se ho ten, kdo je na transcendentální úrovni, má zdržet. Slovem apaiśunam se rozumí nesužovat druhé tím, že bychom na nich hledali chyby nebo je zbytečně opravovali. Nazvat zloděje zlodějem samozřejmě není vyhledávání chyb, ale ten, kdo usiluje o pokrok v duchovním životě, by se dopustil urážky a velice si uškodil, kdyby nazval zlodějem čestného člověka. Hrī znamená být velmi zdrženlivý a nedopustit se odporných činů. Acāpalam neboli odhodlání vyjadřuje, že při své snaze nemáme podléhat vzrušení či zklamání. Pokud se nám něco nepodaří, nemáme toho litovat, ale s trpělivostí a odhodláním pokračovat.

Akrodha veut dire maîtriser la colère. Il faut tolérer même les provocations, car une fois que la colère éclate, le corps tout entier est souillé. La colère a pour origine l’action conjointe de la passion et de la concupiscence, et celui qui se trouve au niveau transcendantal doit donc s’en affranchir. Apaiśunam signifie que l’on ne doit pas rechercher les défauts chez les autres ou les corriger sans nécessité. Bien sûr, traiter de voleur un voleur n’est pas le critiquer, mais traiter de voleur un honnête homme constitue pour celui qui progresse sur la voie de la spiritualité une grave offense. Hrī indique que l’on doit faire preuve de réserve et se garder d’accomplir d’horribles actions. Acāpalam, la détermination, s’applique à celui qui n’est pas troublé ou frustré dans ses efforts. Une tentative peut rencontrer l’échec, mais plutôt que de s’en affliger, on doit poursuivre ses efforts avec patience et détermination.

Slova tejas je zde použito ve vztahu ke kṣatriyům. Kṣatriyové mají být vždy silní, aby dokázali chránit slabé. Nesmějí zaujímat postoj nenásilí. Pokud je násilí zapotřebí, musí ho předvést. Za jistých okolností však může ten, kdo je schopen podrobit si nepřítele, projevit schopnost odpouštět. Drobnější přestupky může prominout.

Le mot tejas utilisé ici concerne les kṣatriyas. Ils se doivent, afin de protéger les faibles, d’être dotés d’une grande force. Eux, ne doivent jamais prétendre à la non-violence. Quand la violence est nécessaire, ils doivent en faire usage. Mais qui est en mesure de vaincre son ennemi peut se montrer clément en certaines circonstances. Il doit pouvoir pardonner les délits mineurs.

Śaucam je čistota — nejen mysli a těla, ale i co se týče jednání. Zvláště se vztahuje na obchodníky, kteří by neměli provozovat šmelinářství. Nāti-mānitā, neočekávání úcty, se týká vrstvy śūdrů, dělníků, kterou Vedy řadí ze čtyř společenských skupin nejníže. Śūdrové by se měli spokojit se svým postavením a nezpychnout; pocty a sláva jsou pro ně nežádoucí. V zájmu zachování společenského řádu jsou povinni projevovat úctu vyšším vrstvám.

La pureté (śaucam) ne doit pas se limiter au corps et au mental. Elle doit aussi s’instaurer dans les rapports avec autrui. Elle s’applique tout particulièrement aux vaiśyas, les commerçants, qui sont tenus de ne jamais se livrer à des transactions clandestines. Nāti-mānitā, l’absence de soif des honneurs, concerne, elle, les śūdras (ouvriers, artisans et artistes) que le code védique classe en dernier. Le śūdra ne doit pas s’enorgueillir vainement ou rechercher les honneurs, mais demeurer dans les normes de son statut social. Son devoir lui commande de témoigner son respect aux membres des varṇas supérieurs, afin que soit maintenu l’ordre social.

Všech uvedených dvacet šest předností je transcendentálních. Mají se rozvíjet s ohledem na duchovní a společenské postavení. Jde o to, že i když jsou hmotné podmínky spojeny s utrpením, rozvíjením těchto předností v praxi všemi stavy lidské společnosti lze postupně dosáhnout nejvyšší úrovně transcendentální realizace.

Ces vingt-six qualités sont transcendantales. Chacun doit les développer, selon la classe sociale et l’ordre spirituel auxquels il appartient. Même si les conditions matérielles ici-bas sont misérables, ces qualités, développées par la pratique, peuvent graduellement élever l’homme, quel que soit son statut, au niveau le plus haut de la réalisation spirituelle.