Skip to main content

Bg. 12.1

Verš

arjuna uvāca
evaṁ satata-yuktā ye
bhaktās tvāṁ paryupāsate
ye cāpy akṣaram avyaktaṁ
teṣāṁ ke yoga-vittamāḥ

Synonyma

arjunaḥ uvāca — Arjuna řekl; evam — takto; satata — vždy; yuktāḥ — zaměstnaní; ye — ti, kdo; bhaktāḥ — oddaní; tvām — Tebe; paryupāsate — náležitě uctívají; ye — ti, kdo; ca — také; api — zase; akṣaram — mimo dosah smyslů; avyaktam — neprojevené; teṣām — z nich; ke — kdo; yoga-vit-tamāḥ — zná yogu nejdokonaleji.

Překlad

Arjuna se otázal: Kdo je považován za dokonalejšího — ti, kdo jsou vždy náležitě zaměstnáni oddanou službou Tobě, nebo ti, kdo uctívají neprojevené (neosobní Brahman)?

Význam

Kṛṣṇa popsal osobní, neosobní i vesmírný projev a také různé druhy oddaných a yogīnů. Transcendentalisté se obecně dělí do dvou skupin: na impersonalisty a personalisty. Personalista neboli oddaný věnuje veškerou svoji energii službě Nejvyššímu Pánu. Impersonalista je také činný. Neslouží přímo Kṛṣṇovi, ale medituje o neosobním Brahmanu, o neprojeveném.

V této kapitole se dozvídáme, že bhakti-yoga, oddaná služba, stojí ze všech metod určených k realizaci Absolutní Pravdy nejvýše. Chce-li být někdo ve styku s Nejvyšší Osobností Božství, musí se začít věnovat oddané službě.

Jinými slovy — ti, kdo uctívají Nejvyššího Pána přímo oddanou službou, jsou personalisté, zatímco ti, kdo meditují o neosobním Brahmanu, jsou impersonalisté. Arjuna se zde ptá, kdo z nich je v lepším postavení. Absolutní Pravdu lze vnímat různými způsoby, ale v této kapitole Kṛṣṇa sděluje, že bhakti-yoga neboli oddaná služba Jemu je ze všech nejvýše. Je to nejpřímější metoda a nejsnadnější prostředek, jak být ve styku s Bohem.

Ve druhé kapitole Bhagavad-gīty Nejvyšší Pán vysvětlil, že živá bytost není hmotné tělo, ale duchovní jiskra — a Absolutní Pravda je duchovní celek. V sedmé kapitole hovořil o tom, že živá bytost je nedílnou částí svrchovaného celku, a doporučil, aby na tento celek plně zaměřila svou pozornost. V osmé kapitole bylo řečeno, že každý, kdo myslí na Kṛṣṇu v době, kdy opouští své tělo, je ihned přemístěn do duchovního nebe, do Kṛṣṇova sídla. A na konci šesté kapitoly Pán Kṛṣṇa jasně řekl, že ze všech yogīnů považuje toho, který ve svém nitru neustále myslí na Něho, za nejdokonalejšího. Prakticky v každé kapitole je tedy vyvozen závěr, že je třeba být poután k osobní podobě Kṛṣṇy, neboť to je nejvyšší duchovní realizace.

Jsou ovšem i lidé, kteří k osobní podobě Kṛṣṇy poutáni nejsou. Tak zarputile se od ní odvracejí, že dokonce při psaní svých komentářů k Bhagavad-gītě chtějí od Kṛṣṇy odvést ostatní lidi a všechnu oddanost přeorientovat k neosobní brahmajyoti. Raději meditují o neosobní podobě Absolutní Pravdy, která je mimo dosah smyslů a neprojevená.

Existují tedy dvě skupiny transcendentalistů. Arjuna nyní chce, aby Kṛṣṇa objasnil, který proces je snadnější a která skupina je dokonalejší. Vyjasňuje tak své vlastní postavení, neboť sám je poután k osobní podobě Kṛṣṇy; v neosobnímu Brahmanu nemá zálibu. Přeje si vědět, zda je jeho postavení bezpečné. O neosobním projevu — ať už o tom v hmotném světě, nebo v duchovním světě Nejvyššího Pána — je těžké meditovat. Ve skutečnosti si neosobní aspekt Absolutní Pravdy nelze dokonale představit. Arjuna tím chce říci: “Proč takto marnit čas?” Jak bylo popisováno v jedenácté kapitole, Arjuna poznal, že být poután Kṛṣṇovou osobní podobou je nejlepší, neboť tak mohl zároveň znát všechny ostatní podoby a jeho lásku ke Kṛṣṇovi nic nenarušovalo. Tato důležitá otázka, kterou Arjuna Kṛṣṇovi položil, vyjasní rozdíl mezi neosobním a osobním pojetím Absolutní Pravdy.