TEXTS 4-5

Verš

Texte

buddhir jñānam asammohaḥ
kṣamā satyaṁ damaḥ śamaḥ
sukhaṁ duḥkhaṁ bhavo ’bhāvo
bhayaṁ cābhayam eva ca

ahiṁsā samatā tuṣṭis
tapo dānaṁ yaśo ’yaśaḥ
bhavanti bhāvā bhūtānāṁ
matta eva pṛthag-vidhāḥ

Synonyma

Synonyms

buddhiḥ — inteligence; jñānam — poznání; asammohaḥ — oproštěnost od pochyb; kṣamā — schopnost odpouštět; satyam — věrnost pravdě; damaḥ — ovládání smyslů; śamaḥ — ovládání mysli; sukham — štěstí; duḥkham — neštěstí; bhavaḥ — zrození; abhāvaḥ — smrt; bhayam — strach; ca — také; abhayam — nepřítomnost strachu; eva — také; ca — a; ahiṁsā — nenásilí; samatā — vyrovnanost; tuṣṭiḥ — spokojenost; tapaḥ — askeze; dānam — dobročinnost; yaśaḥ — sláva; ayaśaḥ — hanba; bhavanti — pocházejí; bhāvāḥ — povahy; bhūtānām — živých bytostí; mattaḥ — ode Mě; eva — jistě; pṛthak-vidhāḥ — různě uspořádané.

buddhiḥ: l’intelligence; jñānam: le savoir; asammohaḥ: l’affranchissement du doute et de l’illusion; kṣamā: la clémence; satyam: la véracité; damaḥ: la maîtrise des sens; śamaḥ: la maîtrise du mental; sukham: le bonheur; duḥkham: le malheur; bhavaḥ: la naissance; abhāvaḥ: la mort; bhayam: la peur; ca: aussi; abhayam: l’absence de peur; eva: aussi; ca: et; ahiṁsā: la non-violence; samatā: l’équilibre d’esprit; tuṣṭiḥ: la satisfaction; tapaḥ: la pénitence; dānam: la charité; yaśaḥ: la gloire; ayaśaḥ: l’opprobre; bhavanti: procèdent; bhāvāḥ: les natures; bhūtānām: des êtres; mattaḥ: de Moi; eva: certes; pṛthak-vidhāḥ: diversement ordonnées.

Překlad

Translation

Inteligenci, poznání, oproštěnost od pochyb a klamu, schopnost odpouštět, věrnost pravdě, ovládání smyslů, ovládání mysli, štěstí a neštěstí, zrození, smrt, strach, nepřítomnost strachu, nenásilí, vyrovnanost, spokojenost, askezi, dobročinnost, slávu a hanbu, tyto různé stavy živých bytostí nestvořil nikdo jiný než Já sám.

L’intelligence, le savoir, l’affranchissement du doute et de l’illusion, la clémence, le véracité, la maîtrise des sens et du mental, le bonheur et le malheur, la naissance et la mort, la peur et l’intrépidité, la non-violence, l’équanimité, la satisfaction, l’austérité, la charité, la gloire et l’opprobre – tous ces aspects de la nature humaine sont par Moi seul créés.

Význam

Purport

Všechny takovéto stavy živých bytostí — ať už dobré nebo špatné — stvořil Kṛṣṇa a zde jsou uvedeny.

Bon ou mauvais, tout ce qui se rapporte à l’homme et se trouve énuméré ici est créé par Kṛṣṇa.

Inteligence je schopnost analyzovat vše ve správném světle, a poznání znamená chápat, co je duše a co hmota. Obyčejné univerzitní poznání se týká pouze hmoty a to se zde za poznání neuznává. Mít poznání znamená znát rozdíl mezi duší a hmotou. V moderním vzdělávání chybí poznatky o duši — věnuje se tam pozornost pouze hmotným prvkům a potřebám těla. Akademické poznání je proto neúplné.

L’intelligence est le pouvoir d’analyser les choses dans leur juste perspective, et le véritable savoir, la capacité à distinguer le spirituel du matériel. La connaissance ordinaire acquise à l’université, qui fait de la matière son seul objet, n’est pas acceptée ici comme le vrai savoir. L’éducation moderne demeure incomplète, car elle ne jette aucune lumière sur le spirituel. Elle s’arrête aux éléments matériels et aux besoins du corps.

Oproštění od pochyb a klamu (asammoha) může dosáhnout ten, kdo není nerozhodný a chápe transcendentální filozofii. Jedná pomalu ale jistě — to naznačuje, že bude prostý zmatenosti. Nic se nemá přijímat slepě; vše musíme nejprve pozorně zvážit. Je třeba se učit toleranci a odpouštění (kṣamā) — měli bychom být snášenliví a promíjet zanedbatelné přestupky druhých. Věrnost pravdě (satyam) znamená, že fakta se mají předkládat, jak jsou — bez překrucování, ku prospěchu ostatních. Společenská pravidla učí, že pravda se má říkat jedině tehdy, když je druhým příjemná. To však není věrnost pravdě. Pravdu je třeba říkat nepokrytě, aby druzí pochopili pravý stav věcí. Pokud někdo krade a lidé jsou varováni, že je zloděj, je to pravda. I když je někdy nepříjemná, není správné ji zamlčovat. Věrnost pravdě znamená předkládat fakta tak, jak jsou, druhým ku prospěchu.

L’être peut s’affranchir du doute et de l’illusion (asammoha) lorsqu’il devient résolu et comprend la philosophie spirituelle qui transcende la matière. Lentement mais sûrement, il sort de l’état de perplexité dans lequel il était plongé. Mais c’est l’attention et la prudence, et non une acceptation aveugle, qui permettent d’y arriver.

Tout homme doit faire preuve de clémence (kṣamā) en montrant de la tolérance et en pardonnant les offenses mineures d’autrui. La véracité (satyam) consiste à présenter, pour le bien de tous, les faits tels qu’ils sont. Les conventions sociales nous poussent à ne dire la vérité que lorsqu’elle est plaisante. Mais quel genre de véracité est-ce là ? Les faits ne doivent pas être déformés. La vérité doit être exposée directement, franchement, pour que chacun voie les choses comme elles sont. Dire la vérité, c’est par exemple prévenir les gens qu’un homme est un voleur s’il en est un, fût-ce là une vérité déplaisante. Par définition, donc, la véracité exige que les faits soient présentés tels quels, pour le bénéfice de tous.

Ovládáním smyslů (damaḥ) se rozumí, že se nemají používat k nadbytečnému osobnímu požitku. Není zakázáno uspokojovat jejich skutečné potřeby, ale smyslový požitek, který není nutný, škodí duchovnímu pokroku. Proto se smysly nemají používat zbytečně. Stejně tak je třeba nenechávat mysl, aby se zabývala zbytečnými myšlenkami. Toto ovládání se nazývá śama. Není správné trávit čas přemýšlením, jak vydělat peníze. Tím se zneužívá schopnost myslet. Mysl se má používat k pochopení toho, co je hlavní potřebou lidských bytostí, a to má být autoritativně předloženo. Schopnost myslet je třeba rozvíjet ve styku s osobami, které jsou autoritami na učení písem, se světci a duchovními učiteli. Radost či štěstí (sukham) spočívá v tom, co je příznivé rozvoji duchovního poznání, vědomí Kṛṣṇy. A bolest či neštěstí (duḥkham) spočívá v tom, co je nepříznivé rozvoji vědomí Kṛṣṇy. Vše příznivé rozvoji vědomí Kṛṣṇy je třeba přijmout a vše nepříznivé odmítnout.

Maîtriser ses sens, c’est être capable de ne pas les employer pour des plaisirs personnels inutiles. Il n’est certes pas interdit de répondre aux besoins naturels des sens, mais abuser des plaisirs matériels compromet le progrès spirituel. De même, on ne doit pas absorber son mental en de vaines pensées. Cette discipline du mental a pour nom śama. Il faut éviter de perdre son temps à méditer sur les moyens de s’enrichir, car c’est faire mauvais usage de ses facultés mentales dont le rôle essentiel est de comprendre, à partir de sources authentiques, le besoin primordial de l’homme. Le pouvoir de la pensée doit s’accroître au contact d’hommes qui l’ont déjà hautement développé, au contact d’exégètes reconnus des Écritures, de saints hommes ou de maîtres spirituels.

On trouvera le plaisir ou le bonheur (sukham) dans ce qui favorise le développement de la connaissance spirituelle dans la conscience de Kṛṣṇa et inversement, la peine ou la souffrance dans ce qui ne favorise pas le plein développement de cette conscience. En clair, tout ce qui favorise le développement du savoir doit être accepté et tout ce qui lui est préjudiciable doit être rejeté.

Zrození (bhava) se vztahuje k tělu. Duše se nerodí ani neumírá — to jsme si vyjasnili na začátku Bhagavad-gīty; zrození a smrt se týkají vtělení živé bytosti v hmotném světě. Strach (bhayam) spočívá ve starostech o budoucnost. Ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, strach nemá, protože jeho jednání mu zaručuje návrat do duchovního nebe — zpátky domů, zpátky k Bohu. Čeká ho tedy slibná budoucnost. Jiní však svou budoucnost neznají. Nevědí nic o příštím životě; neustále je tedy svírá úzkost. Nejlepším způsobem, jak se zbavit úzkosti, je poznat Kṛṣṇu a mít vždy vědomí Kṛṣṇy. Tak budeme prosti veškerého strachu. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.2.37) stojí: bhayaṁ dvitīyābhiniveśataḥ syāt — příčinou strachu je naše pohrouženost do matoucí energie. Ti, kdo jsou od vlivu matoucí energie osvobozeni, přesvědčeni o tom, že nejsou hmotným tělem, nýbrž duchovními částmi Nejvyššího, a zaměstnávají se proto transcendentální službou Jemu, se však nemají čeho bát. Jejich budoucnost je příznivá. Strach je příznačný pro ty, kdo si nejsou vědomi Kṛṣṇy, a naopak jedině ten, kdo má vědomí Kṛṣṇy, je strachu zbaven (abhayam).

La naissance (bhava) ne peut concerner que le corps, puisque, comme cela a été expliqué dans le second chapitre, il n’existe pour l’âme ni naissance ni mort. La naissance et la mort n’affectent que l’enveloppe charnelle.

La peur (bhayam) se manifeste lorsqu’on appréhende l’avenir. Le dévot ignore la peur car, par ses actes, il est assuré de retourner au monde spirituel, auprès de Dieu. Par conséquent, son avenir s’annonce très brillant. Toute autre personne éprouve une anxiété continuelle, ne sachant pas ce que sera l’avenir, dans cette vie comme dans la suivante. Le meilleur moyen d’échapper à cette angoisse, à cette peur, est de connaître Kṛṣṇa et de vivre toujours en pleine conscience de Sa personne. Le Śrīmad-Bhāgavatam (11.2.37) explique que la crainte vient de notre absorption dans l’énergie illusoire (bhayaṁ dvitīyābhiniveśataḥ syāt). Elle n’atteint donc plus quiconque est libéré du joug de cette énergie, quiconque est conscient de ne pas être un corps de matière mais un être spirituel, partie intégrante de Dieu et qui par conséquent est engagé dans le service absolu de la Personne Suprême. La peur est le tribut de l’homme dénué de conscience de Kṛṣṇa. Seul l’homme conscient de Kṛṣṇa connaît l’absence de peur (abhayam).

Nenásilí (ahiṁsā) znamená nedělat nic, co by způsobilo druhým utrpení či zmatenost. Hmotné činnosti propagované tolika politiky, sociology, filantropy a podobnými lidmi nepřinášejí příliš dobré výsledky, protože těmto lidem chybí transcendentální pohled; nevědí, co lidské společnosti skutečně přináší prospěch. Ahiṁsou se rozumí, že se lidem má dostávat takové výchovy, aby mohli dokonale použít svého lidského těla, které má sloužit zájmu duchovní realizace. Všechna hnutí a úřady, které nepomáhají dosáhnout tohoto cíle, se tedy dopouštějí násilí. Nenásilí je to, co lidi přibližuje k budoucímu duchovnímu štěstí.

La non-violence (ahiṁsā) implique que l’on ne fasse rien qui puisse provoquer la douleur ou la confusion chez autrui. Si les programmes proposés par les hommes politiques, les sociologues, les philanthropes et autres n’apportent que de piètres résultats, c’est que leurs auteurs ne possèdent pas la vision spirituelle et ne savent pas ce qui est vraiment bon pour l’humanité. Ahiṁsā implique qu’il faut éduquer les gens de façon à ce qu’ils puissent tirer pleinement parti de leur forme humaine. Le corps humain étant essentiellement destiné à la réalisation spirituelle, tout programme qui ne tend pas à ce but lui fait violence. En définitive, la non-violence est ce qui favorise le bonheur spirituel futur de l’humanité.

Vyrovnanost (samatā) je stav, kdy je živá bytost prostá ulpívání a odporu. Být příliš připoutaný nebo příliš odpoutaný není nejlepší. K hmotnému světu se je třeba stavět jak bez připoutanosti, tak bez averze. Je třeba přijmout to, co je příznivé rozvoji vědomí Kṛṣṇy, a zavrhnout to, co je nepříznivé. To se nazývá samatā, vyrovnanost. Ten, kdo si je Kṛṣṇy stále vědom, nemá, co by zavrhoval nebo přijímal z jiných důvodů, než z hlediska užitečnosti pro rozvoj vědomí Kṛṣṇy.

L’équanimité (samatā), c’est se libérer de l’attachement et de l’aversion. Être trop attaché, ou ne pas l’être du tout, n’est pas bon en soi. Le monde matériel doit être accepté de façon égale, sans attachement ni aversion. On doit accepter tout ce qui favorise la conscience de Kṛṣṇa et rejeter tout ce qui peut lui faire obstacle. Voilà ce qu’on appelle samatā, l’équanimité. Le dévot n’a ni aversion ni attachement, et son acceptation ou son rejet d’une chose ne dépend que de l’utilité que celle-ci peut avoir dans la pratique de la conscience de Kṛṣṇa.

Spokojenost (tuṣṭi) znamená neusilovat zbytečnými činnostmi o získávání stále více hmotných statků. Každý by se měl spokojit s tím, co dostává milostí Nejvyššího Pána — to je skutečná spokojenost. Tapas značí askezi a ve Vedách je v tomto ohledu mnoho usměrňujících pravidel, například to, že člověk má vstávat brzy ráno a poté se vykoupat. Někdy je velmi těžké brzy ráno vstávat, ale veškeré takto dobrovolně snášené nepohodlí je prospěšné a nazývá se askeze. Dále je stanoveno se některé dny v měsíci postit. Člověk možná netíhne k zachovávání těchto půstů, ale na základě svého odhodlání dosahovat pokroku ve vědeckém rozvoji vědomí Kṛṣṇy by se měl rozhodnout doporučené nepohodlí snášet. Neměl by se však postit tehdy, když je to zbytečné či v rozporu s védskými pokyny. Nikdo se nemá postit z politických důvodů. Bhagavad-gītā učí, že takový půst patří ke kvalitě nevědomosti, a cokoliv se dělá pod vlivem nevědomosti nebo vášně, nevede k duchovnímu pokroku. Zato vše, co je vykonáno na úrovni kvality dobra, živou bytost pozvedne, a půst podle védských pokynů ji obohacuje duchovním poznáním.

La satisfaction (tuṣṭi), c’est ne pas chercher à toujours accroître ses biens matériels, mais au contraire se contenter de ce que le Seigneur Suprême nous accorde par Sa grâce.

L’austérité, ou pénitence (tapas), inclut les nombreux principes régulateurs que recommandent les Védas. Se lever tôt le matin, par exemple, et se laver. Se lever de très bonne heure peut être parfois bien désagréable. C’est pourquoi tout effort volontaire qu’on accomplira afin de se soumettre à ces règles sera qualifié d’austérité. Des jeûnes sont également prescrits en certains jours du mois. On peut avoir du mal à les observer, mais quiconque est fermement déterminé à progresser dans la science de la conscience de Kṛṣṇa n’hésitera pas à supporter ces désagréments. Il ne s’agit pas néanmoins, de jeûner sans raison ou au mépris de ce que conseillent les Écritures, par exemple pour des raisons politiques. La Bhagavad-gītā explique que ces sortes de jeûnes relèvent de l’ignorance. Or, aucun acte inspiré par l’ignorance ou la passion ne saurait engendrer de bienfait spirituel. En revanche, tout ce qui relèvera du mode d’influence de la vertu nous fera progresser. Ainsi, le jeûne accompli en accord avec les injonctions védiques permettra-t-il d’enrichir notre connaissance spirituelle.

Co se týče dobročinnosti (dāna), člověk má věnovat polovinu svého výdělku na nějakou dobrou věc. Co je taková správná věc? Cokoliv, co je spojené s vědomím Kṛṣṇy. To je nejen dobrá, ale ta nejlepší věc. Jelikož je dobrý Kṛṣṇa, jsou dobré i věci s Ním spojené. Milodary se proto mají dávat těm, kdo jednají vědomi si Kṛṣṇy. Ve védské literatuře je stanoveno dávat milodary brāhmaṇům. To se dodnes dělá, i když bohužel ne příliš přesně podle védských pokynů. Proč je třeba dávat milodary brāhmaṇům? Protože se věnují rozvíjení vyššího, duchovního poznání. Brāhmaṇa má celý svůj život zasvětit poznávání Brahmanu. Brahma jānātīti brāhmaṇaḥ — ten, kdo zná Brahman, je nazýván brāhmaṇa. Milodary se tedy věnují brāhmaṇům, jelikož jsou neustále zaměstnáni vyšší, duchovní službou a nemají čas si vydělávat na živobytí. Vedy rovněž uvádějí, že milodary má dostávat také sannyāsī — ten, kdo přijal stav odříkání. Sannyāsīni nechodí žebrat od domu k domu kvůli penězům. Navštěvují hospodáře proto, aby je probudili z nevědomosti. Hospodáři se věnují rodinným záležitostem a zapomínají na skutečný smysl života, probudit své vědomí Kṛṣṇy — a proto je starostí sannyāsīnů chodit k nim jako žebrající a k vědomí Kṛṣṇy je povzbuzovat. Ve Vedách stojí, že člověk má procitnout a dosáhnout toho, co se od něho v lidské podobě očekává. Sannyāsīni rozdávají toto poznání i předepsanou metodu, a proto se mají milodary dávat jim, brāhmaṇům a na jakoukoliv další správnou věc; ne ve prospěch nejrůznějších vrtochů.

Pour ce qui est de la charité, tout homme doit donner la moitié de son revenu pour le service d’une bonne cause. Cette cause doit être la conscience divine, qui est non seulement une bonne cause, mais aussi la meilleure: Kṛṣṇa étant infiniment bon, Sa cause l’est tout naturellement elle aussi. Il s’agit donc de faire la charité à ceux qui œuvrent dans cette voie, aux brāhmaṇas, disent les Écritures védiques. Cette pratique est toujours suivie en Inde, bien que de nos jours la plupart des gens ne l’appliquent plus vraiment selon les normes scripturaires. On pourrait évidemment se demander pourquoi il faut faire la charité aux brāhmaṇas: tout simplement parce qu’ils cultivent à chaque instant de leur existence la connaissance spirituelle la plus haute, et qu’ayant voué leur vie entière à comprendre le Brahman, ils n’ont pas le loisir de gagner de l’argent. Celui qui connaît le Brahman est un brāhmaṇa (brahma jānātīti brāhmaṇaḥ). Les sannyāsīs doivent eux aussi bénéficier de la charité. Du reste, s’ils demandent l’aumône de porte en porte, ce n’est pas pour s’enrichir, mais bien pour satisfaire aux exigences missionnaires de leur vocation. Ils vont de maison en maison pour aider les familles qui n’ont plus conscience du vrai but de la vie, à sortir des ténèbres de l’ignorance. Sous couvert de mendicité, ils encouragent les chefs de famille à raviver leur conscience de Kṛṣṇa. Ils dispensent l’enseignement des Védas qui exhortent les hommes à s’éveiller aux perfections que leur doit la vie humaine, en même temps qu’ils leur indiquent la méthode qui y conduit. C’est donc pour de bonnes causes qu’il faut donner, comme le maintien des sannyāsīs et des brāhmaṇas, et non pour des causes frivoles.

Slávu (yaśas) je třeba chápat podle definice Pána Caitanyi — ten řekl, že člověk je slavný tehdy, když je o něm známo, že je velký oddaný. Tak vypadá skutečná sláva. Pokud někdo dosáhl velkého pokroku v rozvíjení vědomí Kṛṣṇy a je to o něm známo, je doopravdy slavný. Ten, kdo takto slavný není, je naopak neblaze proslulý.

Le véritable renom (yaśas) doit correspondre à la définition qu’en a donnée Śrī Caitanya: un homme n’est illustre que s’il est célébré pour sa grande dévotion, pour ce qu’il accomplit dans la conscience de Kṛṣṇa. Toute autre forme de gloire est sans valeur.

Všechny tyto rysy jsou projeveny v celém vesmíru, v lidské společnosti a ve společnosti polobohů. Na jiných planetách je mnoho lidských forem života a tyto aspekty lze najít i tam. Všechny je vytváří Kṛṣṇa, ale každý, kdo usiluje o pokrok v rozvíjení vědomí Kṛṣṇy, je vyvíjí sám ve svém nitru. Ten, kdo prokazuje oddanou službu Nejvyššímu Pánu, vyvíjí Jeho řízením všechny dobré vlastnosti.

Les vertus que nous venons d’énumérer se manifestent chez les devas et chez les humains des différentes planètes de l’univers. Ceux qui prennent part au service de dévotion développent naturellement toutes les bonnes qualités créées par le Seigneur Suprême.

Kṛṣṇa je původem všeho — dobrého i špatného. V tomto hmotném světě se nemůže samo projevit něco, co by nebylo u Kṛṣṇy. To je skutečné poznání — i když víme, že věci mají různou hodnotu a funkci, měli bychom si uvědomit, že vše pochází od Kṛṣṇy, Nejvyššího Pána.

Kṛṣṇa est à l’origine de tout ce qui existe, le bon comme le mauvais. Rien ne se manifeste dans l’univers matériel qui ne soit déjà en Lui. Qui sait cela possède le vrai savoir. Bien que les manifestations en cet univers soient diverses, Kṛṣṇa est leur source unique.